O minulém víkendu se při lokálním závodě v Babicích u Prahy střetla dvojice borců a oba souboj poutavě ze svého pohledu popsali.
Očima vítěze Luboše Gaisla
Takže dneska hurá do Babic! Ráno ještě zvažuji, jestli vůbec vystrčím ven čumák, natož jestli mám závodit. Ale co, když už je hlava připravená, jdeme do toho. Možná jsem si mohl trochu přispat, když už jsem tady tak brzo, ale což, tak ty dvě hodiny do rozcvičky nějak zabiju. Dětí běhá kvůli špatnému počasí málo, tak si říkám, že by se nemusela sejít top konkurence ani v naší kategorii. Ale za ty roky už vím, že se vždy jeden nebo dva borci vyloupnou. Ale co kdyby. To bych si mohl střihnout závod i v neděli. Blbost! Včera jsi šel kopce a teď by sis dal dva závody za sebou? To bys to pěkně uvařil. Raději se vrať hezky zpátky na zem.
Jak zabít čas? Registraci mám z krku, tak si půjdu projít alespoň část trati. Zatím tedy značení nic moc, ale jsou dvě a půl hoďky do startu, tak to snad ještě vychytají. Navíc chceš přece běžet schovaný hezky v chumlu, aby ses nevyčerpal, takže ti určitě někdo ukáže cestu. Aha, tak téhle kaluži se vyhnu zprava, téhle zleva, tady poběžím raději středem. Bacha na přeběh mokré lávky. Tady je pěkná rovinka, tady to poběží.
Jdu se někam bokem převléct do sportovního. Cestou zpátky si hraji s novou hračkou (sporttester), kterou jsem si koupil v pátek – moje první větší investice do hodinek. Většinou závody neběhám ani s hodinkami (možná proto, že už asi přes rok nemají řemínek) natož s tepákem, ale dneska ho otestuji. Všímám si, že cesta, je čerstvě označená, což mě uklidňuje. To bych se snad ztratit nemusel.
Kousek od startu se pozdravím s nějakým klučinou. Ksakru, kdo to je? Odkud zná moje jméno? Proč jen si ho nemůžu zařadit? Chvíli mi to vrtá hlavou, ale už je čas na rozcvičku. Klasika – rozklus, protažení, abeceda, rovinky. Ještě si vyslechnu rekordní čas trati a už jdu ke startovní čáře. Pozdravím se s tím borcem a omlouvám se, že si nemůžu vzpomenout, odkud se známe. Prohodíme pár předstartovních frází – hlavně nepůsobit namachrovaně, pak ti dá v cíli půl minuty a jaký budeš – a jdeme na to. Připravte se, pozor, písk!!!
Jdu do čela, takže starty mám pořád dobrý 🙂 Ehm, neříkal sis si náhodou, že si budeš šetřit kejty? Namísto toho se ženu v čele až do prvního kiláku, kde se přede mě dostává Lukáš (ano, ten týpek ze startu). Asi se to pomalu roztrhává, ale neotáčím se. Odhaduji to tak na čtyř až pětičlennou skupinu. První voda, druhá voda. Ty že jsi, Luboši, někdy běhal stýpla? Doskok mizerný, výběh taky. Doma dáš hezky švihadlo! Následuje technická pasáž pod větví a přes kameny. Tady mi Lukáš utíká. Klid, jsme teprve na druhym km, ještě daleko do cíle. Co na tom, že už se dech mění ve funění. Takže uvolnit a plynule Lukáše dotáhnout.
No konečně, vbíháme do lesa a za chvíli ho mám na dostřel. Podržím tempo a uvidíme, jak je na tom. Drží se, syčák. Krosový boty na asfaltu neletí, přeběhnu si na stranu, na měkčí povrch – je to lepší. Jeden z organizátorů nám ukazuje směr. Střihnu to ostře vpravo. Cítím, že tahle zatáčka se mi povedla, co to takhle zkusit? Cesta se zužuje, najednou křoví. Sklopím hlavu, za křovím kořen a kaluž. Tak tohle mi nevyšlo – první podklouznutí.
Vzpomenu si, že jsem si před startem všiml, co má Lukáš za podrážku a že je o něco lepší do terénu než ta moje, takže ho už zase slyším za zády. Chvilku traverzujeme, jeden hup, přeběh lávky a výběh do kopečka. Tady je mi to nějaké povědomé, no jo, běžíme do druhého kola. Další voda, další krize. Tak alespoň tu první, ať si vidím pod nohy. Sice naprosto zbytečný výdej, ale povedlo se.:) Pak už se zase zuby nehty držím Lukáše.
A jsme zase na silnici. Tady mu to v prvním kole nešlo, zkusím to. Běžíme bok po boku, ale do řeči nám už není ani jednomu. Dostávám se alespoň na chvíli dopředu. Asi jsem přehlédl 7. km, ale podle hodinek už jsme za ním, takže už jen tři. Zase mírný seběh. Snažím se rozdýchat, uvolnit a zkrátit krok. Myslím na frekvenci kroku, povolený ramena, postavení pánve a uvolněný kotník. Další krize za mnou.
Teď to zkusím. Dva km do cíle, to už je jako jedno kolečko u nás v parku a to přeci zvládáš hravě i v tomhle tempu, tak proč ne dneska?! Zase ta moje příjemná zatáčka. Tentokrát si dám pozor na křoví i na kořeny – daří se. Jenže ještě je tady lávka a výběh. Čekám, že tady mi Lukáš nastoupí. Ale jsem nahoře a pořád ho mám za zády. Jenže teď kudy? Do dalšího kola bych věděl, ale radši bych do cíle. Naštěstí ještě matně vnímám skupinu lidí, co mi ukazují směr.
Tak a teď už ani ne kilák, musím udržet, i kdybych si měl urvat nohy. Počkám až k silnici a tam to roztočím. Ups, silnice je daleko a Lukáš se blíží. Musím začít co nejdřív. Snažím se uvolnit v obličeji, ale už to moc nejde. Alespoň, že už mě čeká poslední seběh. Dokonce už v dálce vidím i cíl. Nemučil jsem se takovou dobu a nepřekonal tolik krizí, abych to teď vzdal. Nedá mi to, otočím se jednou a snad i dvakrát. Cíl je blíž a blíž. Teď hlavně nezakopnout. Zatínám pěst, a vítězně zakřičím. Co na tom, že je to už spíš jen poslední hlasitý výdech. Zvládli jsme to, ale oč by to bylo snazší, kdyby se člověku nehonilo v hlavě při závodě tolik myšlenek. 🙂
Očima Lukáš Kozlíka, druhého v cíli
U Staré školy na babické návsi s rybníkem mě obejme genium loci. Uklízím se k plotu. Probíhají dětské závody. Vodiče dělá Honza Havlíček. To mi trošku neštymuje. Vyzvedávám startovní číslo a čip u stanu, kde jsou Horcí a Římanovi. Pokračuji kolem občerstvení, kde zdravím Burdovi a mířím přímo ke stánku s merchem. Mikina a triko edice č. 6 jsou nutnost. Zde je Kristýna Hájková s přítelem a taky Klára Jakešová. Pavel Fenyk a Michal Burda mají výstavní kníry. Zdravím další babickou sešlost, ale celkově jsem trochu mimo, vypnutý, mám před sebou prácičku.
Start je v jednu. Před dvanáctou se jdu projít trasou. Les je po celonočním dešti magický. Zurčení potůčku, rozléhající se zpěv ptáků a padající kapky vody ze stromů. To celé zahaleno v mlžném oparu. V poledne se lesem rozezněl kostelní zvon. Trasa není bahnitá. Na silniční boty to však není. Za Mukařovem začínám klusat. Vracejíc se ke startu přidávám pár spurtů a sleduji hemžení ostatních běžců.
Převlékám se do závodního, a pak se ještě na poslední chvíli vracím pro čip. Dávám se do hovoru s Lubošem Gaislem. Říká, že mám výhodu znalosti trati a doufá, že se to brzo roztrhá. Já na to, že předpokládám, že tak od druhýho kiláku poběžíme sami. Dodává, že se mu nechce od začátku hnát. Na to já, že chci jít naplno. Odvětí: ,,Snad ti to bude stačit.“
Zapínám závodní mód. Totální soustředění na přítomný okamžik. Připravte se, pozor…Písk! Vystřelujeme do stoupání a během prvního kilometru se s námi drží až překvapivě velká skupinka. Nechává mě to chladným. Tady se závod nerozhoduje a zvykl jsem si na určité procento borců, kteří přepalují začátky. Ti nejlepší vydrží až tři kilometry. Po výběhu na okruhovou část jdu poprvé do vedení. Před seběhem si vybavuji jak klást nohy, z které strany překonat potůčky nejefektivněji. Tahle pasáž dává zabrat. Zvlášť poslední přeskok s nášlapem na kámen a následný výběh do lesa přes kořeny.
Následuje relativně rovinatá lesní cesta na okraj Mukařova. Trasa se točí vpravo na silnici. Tady se zkouším utrhnout. Získávám pár metrů. Poznám to podle slábnoucího zvuku dechu Luboše. Po další pravotočivé přichází nejrychlejší část. Velmi dlouhá rovinka s mírným brdem. Luboš se chytá a před čtvrtým km jde do čela. Teď mám zas já co dělat, abych akceptoval tempo. Od altánku i do mírného stoupání je to rubačka. Pro mě o to horší, že vím o dalším úseku, kdy se běží ostře vpravo do trávy. Pak těžká, mírně technická kořenová stezka. Tady získává Luboš takové čtyři metry. Soustředím se na správnou techniku. Drobnější krok a kopírování hupů.
Při seběhu skrz křoví a větve si Luboš šlápne trochu víc do bahna u vody. Následně mírně znejistí při výběru ideální stopy v lesní zvlněné pasáži. Dotahuji se, ale znovu jdu do vedení až při druhém seběhu k potůčkům pod rybníkem. Oba jsme v daném seběhu při hledání ideální stopy na přeskok bojovali tak urputně, že došlo na kontakt ramen. Souboj jak při steeplechase na dráze.
Lesem před Mukařovem běžíme část bok po boku. Rozdělují nás občasné kaluže, kolem nichž nebo přes které volíme jinou stopu. V Mukařově se opět pokouším ještě přidat. Máme za sebou šest kilometrů a opravdu se nešetříme. Luboš měl zřejmě stejný plán. Do zatáčky za popelnicemi vbíhá první a diktuje tempo až k altánku. Bylo strašně náročný se udržet na dosah.
Těžce oddechuji. Zavírám oči. Říkám si: ,,Pojď, soustřeď se na techniku, zkus se uvolnit.“ Napínám mysl k přítomnosti. Snažím se zapudit to, že je to 2,5 km do cíle. Dá se totiž předpokládat, že úsilí se bude ještě stupňovat. Odkud brát? Do stoupání jdu vedle Luboše. Chtěl jsem do čela, ale nenechal mě. K zatáčce to takhle rubem. Do trávy už zase běžím druhý a musím si nechat fóra, abych viděl pod nohy. Luboš nasadil a já vlaju. Jen tajně doufám, že mu trochu dojde.
Celou následnou pasáž až k desce přes příkop zvládá lépe než v prvním kole. Má na mě takových pět metrů. Trochu zvolňuje za posledním krátkým, ale prudkým kopečkem. Jenže já taky. Potřebuji se nezahltit. Blíží se závěrečný tlak a stupňování do finiše. Vydával jsem se z maxima a musím teď doufat v lepší rozvržení sil. Na stromě čtu „POŠLI TO TAM!“… No posílám to tam od třetího kiláku. Seběh k mostku si užívám, ale Luboše jsem nedocvakl a k silnici je to najednou strašně daleko. Nedonutím se k zrychlení. On bohužel nezpomaluje.
Jsme na silnici do cíle. Celé to nezasprintuji. Sbírám zbytky sil. Cíl se blíží. Luboš má náskok. Musím ho překvapit. Kéž by se neohlédl. Roztáčím to. Snažím se běžet technicky přes špičku. Rádoby neslyšně. Ohlédl se. Musím ještě přidat. Tři vteřiny a je rozhodnuto. Poznávám, že už to udrží.
Vítěz – mississippi (jakože jednadvacet) – a pak já!
