Rozhovory

Bronzový „spartathlonec“ Brunner: Za cílem jak zpráskaný pes, ale stálo to za to

2. října 2016 , Jiří Šoptenko

Bronzový „spartathlonec“ Brunner: Za cílem jak zpráskaný pes, ale stálo to za to

41letý Radek Brunner přepsal českou ultramaratonskou historii na obávaném řeckém Sparthathlonu. Běžeckou torturu z Atén do Sparty o délce 246,8 kilometru – tedy necelých šesti klasických maratonů – zvládl za 24 hodin, 7 minut a 29 vteřin. Nad jeho síly byli pouze Ital Marco Bonfiglio a především vítězný Polák Andrzej Radzikowski. Po závodě (a spánku) Radek Českému běhu poskytl rozhovor.

Příliš mu nevěřili / Radek nastoupil do závodu s obrovským odhodláním. „Od ledna jsem přemýšlel o medaili. Něco mi našeptávalo, že by se to mohlo podařit. Pokud by šlo o mistrovství světa na 100 km, tak by mě to ani nenapadlo. V tomto ohledu dokážu být realistou, to bych pomýšlel maximálně o umístění okolo dvacátého místa. Co se týče Spartathlonu, spousta lidí mému snu příliš nevěřila. Říkali mi, že jsem se zbláznil, že jsou tam na medaile jinačí adepti. Já ale žádný „plán B“ neměl.

Před závodem jsem si vytvořil časový plán podle loňského vítěze, což znamenalo, že jsem chtěl být na každém hlavním check pointu ve stejném mezičasu jako on. Podařilo se mi to do necelého 200. kilometru. Dost mě povzbudilo, když jsem se na 80. km v Korintu dověděl, že běžím oproti plánu o 3 minuty rychleji (6:35 / 6:38), přitom jsem se cítil velmi dobře. Loni jsem měl na stejném místě omlácená stehna a všechno mě bolelo. Letos jsem na plánovaný čas ztratil v závěru 40 minut, ale i tak jsem s výkonem spokojený. Někdo z kamarádů mi navíc napsal, že můj čas (24:07:29) je čtrnáctý nejlepším výkonem v historii Spartathlonu.“

První dvě třetiny na špici / Radek absolvoval „úvodních“ 160 km na samotném čele, jako by se mu povedlo přenést předstartovní pohodu. „Mezi závodníky nevládne žádná řevnivost. Všichni jsme kámoši i proto, že se neběží o peníze. Do 120. km jsem ani nevěděl, že běžím. Cítil jsem se výborně až do 160. km, kde mě postupně doběhli dva soupeři. Před největším stoupáním jsem za sebou uviděl svítit tři čelovky, což mě moc nepotěšilo. Katalin (Američanka Nagyová, nakonec absolutní čtvrtá) i Polák (Andrzej Radzikowski) za mnou do té doby běželi maximálně s 20 minutovým odstupem, což však při tak dlouhém závodě nic neznamená.“

Navíc je před metou dvou třetin závodu kritické místo: vcelku extrémní stoupání, navíc vychází na noc. „Kopce jsou pro mě trošku horší částí trati, proto jsem musel zpomalit. Dole se začíná na 159.5 km, stoupání končí na 161.5 km. Tyhle dva kilometry absolvují nejrychlejší závodníci po drolících se lávových kamenech za 30 minut. Tady všichni pouze jdou. Běžet by to mohl pravděpodobně jen skyrunner, ale ne po 160 kilometrech. Dolů se již ve stejném terénu běží, ale pouze tak, aby se nikomu nic nestalo. Na tomto čtyřkilometrovém úseku jsem ztratil oproti průměrnému tempu 40 minut.“

Dva z klíčů úspěchu vyšly / Občerstvení a pitný režim jsou pochopitelně ohromně důležitou součástí ultramaratonů. Ani tady neponechal 176 cm vysoký a 64 kg vážící Radek nic náhodě. „Na občerstvovačky jsem si poslal pytlíky, abych měl neustále nějaké občerstvení na každém pátém check pointu. Klasické gely jsem nepoužil, protože mi z nich bývá špatně. Připravil jsem si energetický nápoj Enervit v prášku, obsahující cukry, vitamíny, minerály, a ochutnal jsem jej poprvé až při závodě. Koupil jsem si 12 půllitrových lahviček, do kterých jsem si prášek nasypal. Lahvičky jsem si na každé občerstvovačce pouze dolil vodou. Šlo o gel ve vodě, který chutnal podobně jako ionťák, což mi absolutně vyhovovalo. K tomu jsem pojídal energetické tyčky také od Enervitu. Každé dvě hodiny jsem si navíc vzal solnou tabletu, ale jen do 14. hodiny, kdy jsem se po jejím spolknutí málem pozvracel.

Občerstvovačky s nápoji byly rozmístěny po necelých 4 kilometrech. Pořadatelé jsou velice aktivní, podávají závodníkům nápoje, doprovod může pomáhat pouze na některých místech.“ Během celého závodu měl závodník z SK Babice pouze dvakrát žaludeční problémy, jinak probíhalo vše podle plánu. Energetický výdej byl 400 kcal/hod., což obnáší neskutečných deset tisíc kilokalorií za celý závod. „Občerstvovačky byly výborně zásobovány pořadateli – keksy, toasty, jablky, banány, rýží, nudlovou kuřecí nebo pytlíkovou polévkou. Při závodě jsem sebou měl malou tabulku od Petra Válka, kam jsem si nalepil do kolonek s check pointy samolepky s nápisem „jídlo“, abych se na to připravil. Jedl jsem jen rýži nebo polévku. Check pointů na jídlo bylo na trati šest nebo sedm, první až na 80. kilometru, kde jsem si dal jen rýži. Běžel jsem pouze s ledvinkou, kde jsem měl mobil a energetické tyčinky, které jsem dostával na check pointech.“

Radek dobře věděl, že kromě občerstvovaček a nejtěžšího stoupání nesmí přejít do chůze. „Loni jsem se pokaždé rozhlížel po kafi a jídlu, chvíli si sedl, ale letos tomu bylo jinak. Vzal jsem si rýži, hned se rychle rozešel, a potom, co jsem jídlo snědl, se opět rozběhl. Ztratil jsem tím pokaždé maximálně minutu. V první polovině trati jsem se navíc ve velkém vedru velice často chladil. Čepice letěla na chvilku do ledu, napil jsem se coly, dolil lahvičku s energetickým nápojem, nasadil čepici s ledem na hlavu a běžel dál. V noci teplota výrazně klesla. Měl jsem co jíst (tyčky v ledvince), láhev s koncentrátem v ruce, takže jsem se na některých občerstvovačkách ani nezastavoval. Pokud by tomu tak bylo na každé ze 74 občerstvovaček, ztratil bych hodinu a čtvrt, což jsem nemohl dopustit.“

Únava českého běžce se s přibývajícími kilometry zvyšovala, podle svých slov malinko tuhnul. „Měl jsem pocit, že běžím závěr závodu strašně pomalu, ale vše bylo zkresleno profilem trati. Ono to vypadá, že vede závěrečných 20 km hodně z kopce, ve skutečnosti je to ale spíše taková houpačka. 200 - 300 m kopeček nahoru, padák dolů a stále dokola.“

Žena na čele aneb souboj s mužským egem / Poté co Radka doběhla Američanka Nagyová, začal přemýšlet v tom smyslu, že pokud vyhraje žena, bude to ostuda pro všechny chlapy. „Když jsem přiběhl na check point v největším stoupání (před 160. km), ona se tu objevila pouhých dvacet sekund za mnou. Z občerstvovačky vybíhala přede mnou, a to byla chvíle, kdy se jedinkrát objevila v čele celého startovního pole. Dvě minuty za námi se držel Polák Radzikowski, který nás však na cestě k dalšímu kontrolnímu bodu doběhl a začal se nám vzdalovat. Já se brzy dostal opět před Katalin.

Pokaždé, když se s ostatními běžci vzájemně předbíháme, spolu prohodíme několik slov. Ultramaratonci jsou parta dobrých lidí, kteří neběhají pro peníze, ale pro zážitky. Jediným běžcem, který mě při předbíhání nepozdravil, byl vítězný Polák, ale později jsem se dověděl, že neumí anglicky. Katalína je pěkná ženská, s níž jsem na trati zavedl komunikaci já. Řekl jsem jí jen, že je „czrazy woman“. Usmála se na mě, odpověděla, že mně to běží hezky a běžela si své. Pokud by mě předběhla v závěru závodu, měl jsem připravenu větu ve smyslu „Komu tím prospěješ, že mě předbíháš? Stejně vyhraješ, to na mě nemůžeš chvilku počkat?!?“ (smích) Zajímalo by mě, jak by zareagovala.“

Američanka se však od bodu, kde ji Radek předběhl, držela ještě dost dlouho na dohled. „Přinutilo mě to vzdálit se jí ještě více. Postupem času jsem za sebou viděl již jen vzdalující se světýlko. Na 207. km mě doběhl Ital Bonifiglio a začal se mi vzdalovat. Posledních 40 kilometrů jsem pak malinko trpěl stihomamem, protože jsem měl strach, že by mě mohl dotáhnout někdo další. Čtvrtý jsem být rozhodně nechtěl. Abych neztrácel čas, na tomto úseku jsem neobčerstvoval, ale pouze pil energetický nápoj.“

Bez doprovodu, bez GPS, ale s dobrými informacemi / Většina špičkových závodníků má na trati doprovod, u Radka tomu tak nebylo. „V závěrečných fázích závodu mi ale dodávali sílu Petr Kamberský a Honza Uzik. Poté co Dan Orálek odstoupil ze závodu, dojeli do Sparty, zašli si na večeři a jeli mi naproti. Posledních 50 kilometrů kolem mě pouze projížděli a v rychlosti na mě volali časové odstupy od soupeřů, kteří běželi přede mnou nebo za mnou. Na občerstvovačkách mi však pomoci nemohli, protože nebyli mým oficiálním doprovodem. Podle pravidel nesměli jet pomalu vedle mě, za mnou, ani mi svítit za tmy na cestu.“

Na jednom z check pointů na Radka kluci volali, že má na Katalin Nagyovou již 27 minutový náskok. „Ona prý chodí, zatímco já běžím. O pár kilometrů později mi řekli, že mám k dobru už hodinu, ale já jim moc nevěřil a neustále se otáčel. Dokonce i na posledních sto metrech před cílem. (smích) Nakonec za mnou doběhla o 1 hodinu a 16 minut, o dalších 10 minut později dorazil do cíle Japonec Fukuda (25:34:12). Nemohu říct, že bych měl při závodě nějakou větší krizi, kromě dvou momentů, kdy jsem měl pocit na zvracení. Pokaždé se mi jej podařilo zahnat jídlem. Nepřišel ani žádný náznak křečí, což mě velice potěšilo.“

Radek sice běžel s GPS, ale zapnul si pouze stopky, což znamenalo, že neznal rychlost průběžného tempa. „Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, protože pokud bych zjistil, že běžím pomaleji, než jsem měl v plánu, jen by mě to deptalo. Běžel jsem jen na pocit, což bylo velice fajn. Do 7. km se mnou běžel Ondra Velička, který mi občas hlásil, že běžíme tempem 4:50 - 4:55/km. Poté se odpojil a já od té doby o rychlosti tempa nic nevěděl. Občas jsem si jen pípnul mezičas, například na 100 a 200 km. GPS mi naměřila v cíli 245.5 km, což bylo celkem přesné.“

Na „industriální závod“ loni náhodou / O účasti na Spartathlonu před rokem rozhodl fakt, že Radka nevylosovali pro účast na stomílovém závodě Western States v USA. „Účast v něm má zajištěno pouze deset nejrychlejších z předchozího roku plus čtyři vítězové dalších známých amerických ultramaratonských závodů. Startuje necelých 400 běžců, do losování se však přihlašuje každoročně 8000 závodníků. Nevyšlo to, tak jsem se přihlásil na Spartathlon. Moc se mi tu líbilo, tudíž jsem se chtěl vrátit.

Podle Petra Válka jde doslova o „industriální závod“, kdy se běží okolo několika chemiček, kde je dost špatný vzduch. I přesto stojí za to tento závod absolvovat, už jen kvůli pocitu, který zažíváme všichni na posledním kilometru při průběhu Spartou. Stojí tu špalíry diváků, ke každému ze závodníků se připojuje několik desítek dětí, všichni tleskají, je to naprosto úžasné. Při maratonu člověk dře od začátku do konce a v cíli často padne. Tady si každý závěr závodu užívá. I já si loni říkal, jak je trasa Spartathlonu ošklivá, ale ten konec všechno neskutečným způsobem přebil.“

Bolestivá únava i sladká euforie / Po letošním obrovském úspěchu bylo potřeba pořádného odpočinku. „Ihned po závodě mě dovezli taxíkem za roh na hotel, dal jsem si sprchu a zašel na snídani (kafe a toast), kterou jsem loni nestihl. Poté jsem na několik hodin zalehl ke spánku. Usnul jsem jako andílek, probudil se v poledne a šel fandit dalším našim běžcům do cíle. Všichni dosáhli výborných výkonů. Ivan Šarlinger zaběhl čas jako hrom (29:55:03), výborně běžel i Ondra Velička (31:38:47) a v úžasném čase se dostal do cíle Petr Válek (31:46:44), který není postavou rozhodně žádným ultramaratoncem. I Martin Hokeš zaběhl velice dobře (32:56:45), dokonce se v jednu chvíli držel na 16. místě. Závěrečných 15 kilometrů však musel jít pěšky, jelikož jej trápila bolest nataženého svalu. Ztratil tím minimálně jednu hodinu, přitom jej Ondra s Petrem předbíhali až na posledních 10 kilometrech. Šestý Čech v cíli, Pavel Marek, běžel velice vyrovnaně (33:10:15).“

Únava po tak náročném výkonu bývá obrovská. „Všichni tady pajdáme jako zpráskaní psi. Ve Spartě to večer po závodech vypadá následovně: Na každém kroku tu potkáváte „zbourané“ chlapy, kteří se sotva vlečou a visí na ženských, které si je vedou. Až se na druhý den únava rozleží, bude to „ještě lepší“. Ondra Velička dokonce plánuje, že si půjde pozítří v Aténách zaběhat. Bylo tomu tak i loni v Aténách, kdy jsme šli všichni na pláž, jen on si vzal kecky a vyběhl na trénink.“

A jak vypadají po více než 150 tisíci běžeckých krocích nohy třetího závodníka v cíli? „Chodidla mám bez puchýřů, odneslo to jen pár prstů, které chytly černofialový nádech. To ale bývá při ultramaratonech standardem. Mám delší ukazováčky než palce, takže ty to odnesou nejvíce. Snažil jsem se nohy před startem preventivně připravit, což znamenalo, že jsem na ně v posledních čtyřech dnech natřel (ráno a večer) dohromady jednu tubu indulony. Dělám to tak hlavně z důvodu možného deště, kdy mohou nohy nasáknout vodou. V takovém případě by ji indulona odpuzovala. Loni se mi to za deště vyplatilo. Viděl jsem chodidla Honzy Uzika, který je měl po doběhu plná krvavých lívanců. Mokré ponožky rozervou chodidlo, dojde ke stržení puchýře, a s tím se už moc běžet nedá. Já běžel celý závod v jedněch botách, ponožkách i dresu. Žádné výměny.“

Večerní vyhlašování výsledků ve Spartě bylo pro všechny zúčastněné závodníky velkým zážitkem. „Na zaplněném náměstí hrál orchestr, při polské hymně stoupaly na stožárech vlajky. Hlavní vyhlášení bude ale až zítra večer v Aténách, kde budou pořadatelé postupně vyhlašovat kompletně všech 234 běžců, kteří doběhli v limitu do cíle. Loni dostali první tři běžci zlatý, stříbrný a bronzový olivový věnec na malé destičce. Všichni ostatní účastnící dostanou medaili a certifikát s mezičasy. Než se dostaneme k jídlu, bude to trvat tak tři hodiny. (smích) Je moc prima, že tu všichni bydlíme ve stejném hotelu. Neustále se potkáváme, připadám si tu skoro jako v olympijské vesničce. Pro mě je Spartathlon nejkrásnější z absolvovaných ultramaratonů.“

Zlobivé koleno umožnilo důkladný odpočinek / Letošní Radkova nezačala příliš šťastně. „Na konci ledna mi lékaři při operaci odebrali třetinu menisku. Před i po ní jsem v součtu jeden měsíc neběhal. Čtyři týdny poté, co jsem opět začal s tréninkem, jsem běžel v Plzni stovku na hranici osobního rekordu. Paradoxně mi tedy tato pauza prospěla, protože si tělo mohlo pořádně odpočinout.“

Začátkem července přišly potíže s kolenem podruhé. „Pořídil jsem si elektrostimulátor pro rychlejší regeneraci svalů, do elektrod jsem však pustil příliš proudu a natáhl si tím lýtko. Přesto jsem s tím běhal a bolest se tak rozšířila ještě do stehna a kolena. Koleno bolelo téměř celé léto. Až v posledních třech týdnech jsem začal navštěvovat fyzioterapeuta, který zjistil, že problém je na zadní straně stehna a v části hýždě, které jsem měl v křeči. Píchal mi do těchto míst opakovaně malé jehličky a potom vše ještě promasíroval.“

Spartathlon běžel Radek otejpovaný a žádnou bolest necítil. „Ráno jsem se před závodem vzbudil, koleno nebolelo, a tak to bylo i celý závod. Nevím, proč mám pokaždé problémy jen na levé noze... Bohužel je tím negativně ovlivněna polovina všech závodů a tréninků. Pravou nohu mám přitom zdravou. Špičkoví běžci i mají možnost kvalitní zdravotní péče, ale každý z ultramaratonců je amatérem, který si zajde pouze k obvodnímu lékaři, nebo si namaže bolavé místo mastičkami.

I já jsem navštěvoval lékaře, ale většinou mi to nepomohlo, možná i proto, že jsem k nim chodil se zraněními v pokročilém stavu. Většinou mi do kolene pustili rázovou vlnu, což mi na chvilku pomohlo, ale za dva týdny bylo zranění způsobené staženým stehnem zpět. Celý červenec a srpen jsem si tak mazal koleno čtyřmi mastičkami a na noc si jej balil jako priessnitz do igelitu. Až při návštěvách fyzioterapeuta mi přišlo, že je to člověk, který pohlíží na zranění v různých souvislostech.“

Méně závodů, více tréninku / Na jaře a začátkem léta absolvoval Radek z ultramaratonských závodů třikrát stovku - Silvu Norticu, Krakonošovu a závod v Nitře, přidal k tomu ještě půlmaraton a Jizerský ultratrail – přitom loni odběhl dvě 24hodinovky, Spartathlon a několik stovek). V červenci absolvoval celý Zátopkův týden (10 km, 5 km a maraton) a v polovině stejného měsíce pak učinil klíčové rozhodnutí.

„Rozhodl jsem se až do Spartathlonu věnovat pouze tréninku. Myslím si, že tělo bylo i díky této změně lépe připraveno. Při přílišném závodění si při některých závodech řeknu „hlavně se moc neunav, za 14 dní běžíš další závod“ a od té chvíle trochu zvolním a šetřím se. Kromě té stovky v Nitře, kde jsem se neúspěšně pokusil o zdolání vysněné hranice 7 hodin, jsem odběhl všechny závody na pohodu.

Až do letošního července jsem si nikdy nepsal plán a běhal spíše intuitivně. Pokud se mi běželo dobře, absolvoval jsem tempový běh, v opačném případě jsem pouze klusal. Letos jsem si přípravu systematicky rozplánoval – týdenní kilometráž i náplň konkrétních tréninků. Vše jsem do puntíku splnil, kromě posledního pondělku, kdy mě opět začalo bolet koleno. Z tohoto důvodu jsem si musel dát místo 10 km klusání volno.“

Poté co Radek zjistil od loňských medailistů Spartathlonu, jak trénují, uvědomil si, že běhá více než oni. A to, co se objemu i intenzity týče. „Začal jsem přemýšlet o tom, že by se to mělo někde projevit. Navíc jsem letos na jaře dostal moc pěknou knížku o tréninku ultramaratonců – tréninkové plány, výživa, jak spočítat spotřebu kalorií při závodě atd. Většinou jde o Američany, kteří běhají trailové ultramaratony. Každý z nich trénuje trochu odlišně, někdo jen kluše, jiný zařazuje i intervaly. Spousty různých názorů na trénink s podobným výkonnostním cílem. Do svého tréninku jsem tak mohl načerpat nové impulsy.“

Odměna v Řecku i ocenění v práci / Výsledkem bylo fantastické třetí místo na Spartathlonu. Radek přitom podstupuje náročný trénink na ultramaratony při náročné práci práci. „Vlastníme s bráchou společnou firmu, on prodává obytná auta, já zahradní techniku. Mám pod sebou 25 lidí. Otevřeno máme od 8 do 18 hod, ale já přicházím o 15 minut dříve a odcházím o 15 minut později. Musí to tak být, protože cítím k zaměstnancům určitou zodpovědnost, a pokud po nich vyžaduji nějaké výsledky, tak práci nemohu flákat ani já.

Spousta lidí mi říká, že jsem šéf a mohl bych si chodit do práce, jak se mi zachce, ale já to cítím jinak. Až letos jsem to přehodnotil a občas si odskočil z práce za dvě hodiny zaběhat. Ráno v 6 hod se dá stejně jen klusat a večer po práci se také moc neodtrénuje. To se stačím jen najíst, jdu spát a ráno opět vstávám na trénink.

Předtím jsem si z práce během dne na trénink neodskočil, protože bych byl nervózní, kdyby někdo volal. Teď už to beru tak, že práce není všechno. Moji zaměstnanci sledovali celý Spartathlon na internetu. V práci vyvěšuji každý týden – spíše z legrace – na nástěnku fotku nejlepšího pracovníka týdne. Dnes po závodě jsem dostal z práce sms: ‚Od pondělí jsi pracovníkem týdne ty, tak s tím počítej.‘,“ směje se Radek Brunner.


Fotogalerie

  • Partneři Českého
    běžeckého klubu