Nechce zůstat ve stínu svého otce, jenž přes tři desítky let držel český rekord na patnáctistovce. Na této trati se vidí Jan Kubista mladší až později, neboť tři roky stagnoval kvůli bolavé noze a cítí tak ještě rezervy na půlce. Teď už je však fit a připraven zlepšovat se porvat se o pěkný výsledek, třeba už na halové Evropě v Bělehradě, kam se nominoval hned prvním závodem. V druhé části profilu, který připravil Jiří Šoptenko, se zaměříme jeho dosavadní sportovní cestu.)
„Pod bezednými koši i za kulatým nesmyslem“
Sportovní začátky otce a syna se sportem byly shodné – basketbalové. Mladší Jan se v něm pohyboval od svých deseti do patnácti let. „To jsme ještě bydleli v Praze. Táta mě ale k basketbalu nepřivedl. Domluvili jsme se s kámošem ve škole, že se do klubu zajdeme podívat společně, a pak nás to oba chytlo. Patřil jsem mezi lepší hráče, vynikal jsem rychlostí, ale poté, co jsem se s rodiči přestěhoval do Jablonce a já začal hrát za Liberec, přišly neshody s trenérem. I když jsem tam patřil mezi tři nejlepší hráče, trenér mě příliš nestavěl. Asi se mu nelíbilo, že jsem přišel z Prahy, ze Sparty. Jednou mě nepostavil na druhý zápas z důvodu, že jsem si mezi zápasy zašel na oběd s babičkou, která k nám přijela na návštěvu. Dost mě to tehdy znechutilo a brzy jsem s basketbalem skončil, i když mě bavil.“
Na řadu přišel další míčový sport. „V patnácti letech jsem začal s fotbalem. Celé dětství jsem téměř jako každý kluk neustále lítal za míčem s kamarády, ale v tak vysokém věku bylo již na závodní fotbal pozdě. Skočil jsem sice po hlavě rovnou do zápasů, ale bylo vidět, že hráči, kteří hráli závodně odmala, byli, co se techniky a prostorového vidění týče, trošku někde jinde. Hrál jsem dva roky a dotáhl to do druhé dorostenecké ligy za Jiskru Mšeno. V sedmnácti jsem s fotbalem skončil.“
V rodině Kubistů však není o skvělé fotbalisty nouze. Oba bratři nejrychlejšího českého půlkaře letošní halové sezóny to dotáhli do nejvyšší soutěže. „Vojta hraje ligu již několik let a do ligového kádru Jablonce byl od loňského zařazen i mladší Matěj. Loni absolvoval celou přípravu, na podzim si zahrál v áčku podzimní pohár. Pak jej však poslali do juniorky, kde si přetrhal vazy, zranil meniskus a v současné době se léčí.“ Jan Kubista mladší na fotbal nezanevřel – moc rád sleduje českou ligu či anglickou Premier League, a pokud mu čas dovolí, nevynechá jediný zápas Jablonce doma ani venku.
Od pár dřepů (místo kiláků) k cílevědomé práci
Na sportovním gymnáziu byla dennodenní součástí výuky i atletika. „Vedl nás Ivan Skácel, ale atletika mě v té době ještě příliš nebavila. Občas se stávalo, že nás pan učitel poslal někam klusat a my se na to se spolužáky vykašlali. Vzpomínám si i na situaci, kdy jsme měli jednou odběhat kiláky a my místo toho zašli za roh, sedli si na lavičku a pak udělali deset dřepů, abychom si zvýšili tep a vrátili se zpátky unavení.“
Zlom nastal až v období, kdy Honza vyrostl z puberty. „Mým snem bylo odjakživa stát se profesionálním sportovcem. Když se to nepovedlo v basketu nebo fotbale, zkusil jsem atletiku. V osmnácti jsem se rozhodl, že udělám opravdu pořádnou přípravu. Vyplatilo se, protože jsem pak v létě vyhrál juniorskou republiku na půlce. To byl velký impuls věnovat se atletice dál. S panem Skácelem jsem pak trénoval až do roku 2011, kdy jsem se nominoval na ME do 22 let v Ostravě.“
Doplňme, že první atletické krůčky udělal Honza mnohem dříve, již ve čtyřech letech mezi malými dětmi na pražské Kotlářce, kde se mu věnovala jeho máma. „Nebylo žádné velké trénování, spíše takové běháníčko – učili jsme se starty, hráli různé hry a pak odběhli i několik závodů.“
Táta do atletiky netlačil, ale teď sleduje i povzbuzuje
Bratři Kubistové o otcových běžeckých úspěších samozřejmě věděli. „Na YouTube jsem viděl finále MS v Helsinkách i rozběh na olympiádě v Soulu,“ říká Jan. „Skoro celé dětství jsem z legrace říkal, že jednou překonám jeho rekord na patnáctistovce. Ve skutečnosti mě však tehdy ještě ani nenapadlo, že bych někdy běhal.“
„Táta mě do atletiky nikdy nenutil, nechal výběr sportu na mě, ale když viděl mé vítězství na juniorské republice, myslím, že z toho měl radost. Do svých rozhodnutí, jakou disciplínu budu běhat, a pod jakým trenérem, mi nikdy nemluvil. Na závody, které jsou v dosahu, se jezdí podívat, byl například i ve Vídni. Přestože je klidným člověkem, myslím si, že mé závody vnitřně hodně prožívá. Navenek to ale nedává příliš znát. Není rád středem pozornosti, na republice si stoupne raději někam do rohu, aby ho nikdo neviděl,“ usmívá se atletický syn.
Jan Kubista starší svému potomkovi do tréninku nezasahuje, dokáže jej však povzbudit. „Před půlkou ve Vídni mi napsal, že v roce 1983 odběhl před rekordem na patnáctistovku 600 m za 1:17.5, a tři dny na to 800 m v sólozávodě za 1:48.50. Řekl mi, že je to dobré srovnání a že na dobrý čas určitě mám.“
Na otázku ohledně běžeckých idolů a výkonnostních cílů má Kubista zajímavou odpověď. „Krásný krok má Rudisha, to je úplně jiná třída než všichni ostatní. Mezi Evropany vzor nemám, beru je spíše jako konkurenty a říkám si, že když zaběhli skvělé časy oni, mohl bych to zvládnout i já. I proto, že jsem některé z nich před zraněním porážel. Mým hlavním cílem je zůstat zdravý, postupně se zlepšovat a uvidíme, kam až to půjde.“
Honza zatím absolvoval tři velké soutěže. Ve světě se však závodí jinak než v Česku. „Před lety jsem vyhrál juniorskou i seniorskou republiku na finiš na poslední dvoustovce. Později mezi muži, zvláště na mezinárodní úrovni, už to bylo trochu jinak, za tempo téměř pokaždé někdo vzal. Na ME v Helsinkách jsem se probojoval do semifinále a podal možná i lepší výkon, než na jaký jsem měl. Na HME v Göteborgu jsem pokazil závod takticky, stejně tak na MS v Moskvě 2013. Do rozběhu jsem šel s přílišným respektem k soupeřům. Když jsem viděl závod zpětně, tak pokud bych si soupeře nenechal utéct, mohl jsem se probojovat do semifinále. V závěru jsem měl ještě dost sil.“
Zdá se, že po uplynutí tří let od mistrovství světa Honza uzrál. „Doufám, že už nebudu dělat taktické chyby, které jsem dělal před pár lety. S věkem jsem začal být takticky zkušenější a také mě už tolik nesvazuje nervozita. Podle tréninku poznám, na jaký výkon mám a co si mohu v závodech dovolit.“ Honza ve Vídni dokázal, že umí zaběhnout i rovnoměrný závod – první čtvrtku absolvoval za 53.3, druhou za 54.2)
Na „otcově“ patnáctistovce se nevidí. Zatím
Jan Kubista starší byl mezi lety 1983 – 2015 českým rekordmanem na 1500 metrů časem 3:34.87. Pokud nahlédneme do maďarských bodovacích tabulek, byl to po celé toto období nejkvalitnější mužský český rekord na středních a dlouhých tratích. Půjde jednou syn v otcových šlépějích? „Před pár lety jsem si myslel, že již budu běhat v současné době patnáctistovku, ale mám úplně jiné rychlostní základy, než měl táta (400 m – 47.03), takže ještě zůstanu pár let na osmistovce. A na čtvrtce, i ta mě hodně baví. Navíc jsem se poslední tři roky trápil se zraněním a tudíž mám pocit, že se na půlce ještě mohu zlepšovat,“ uvažuje syn.
„Na 1500 m přejdu možná až po třicítce, kdy mi začne zákonitě odcházet rychlost. Pak to bude o správném nastavení hlavy a nabíhání většího objemu. Od loňského podzimu jsme přidali na běžeckém objemu a občas absolvovali i delší mílařské tréninky. I když zatím zůstává mojí prioritou osmistovka, přesto bych si každý rok jednu, dvě patnáctistovky rád vyzkoušel, například na extralize.“ Mílařské geny má Honza po otci (osobák na půlku 1:47.27), rychlost zdědil po mámě (za svobodna Vondroušová), která byla dorosteneckou sprinterskou mistryní republiky.
Nadějnou kariéru zbrzdily tři roky trápení s nohou
Po zisku juniorského titulu nabral vývoj talentového půlkaře rychlé obrátky. Ve dvaceti letech se zlepšil o dvě a půl sekundy, o rok později ubral téměř tři, poté jednu a osobní rekord si zaběhl o rok později, ve 23 letech (1:46.16/2013). Všichni jsme očekávali další progres výkonnosti, ale přišel zdravotní problém. „Poslední tři roky jsem měl problémy s patou. Běhal jsem se sebezapřením. Noha bolela při každém tréninku, dokonce i při klusání.“
„S bolestí jsem odběhal celý rok 2014, kdy jsem se několikrát pokusil splnit limit na mistrovství Evropy do Curychu (1:47.30). V pěti závodech jsem dosáhl času pod 1:48.00, limitu se přiblížil na pět a devět setin, což ale bohužel na nominaci nestačilo. Dobíhal jsem první nebo druhý, ale nechytl jsem závod, kde by vítěz běžel za 1:45 a já se mohl vyvézt. I přes zranění jsem měl možná větší formu, než v roce 2013, kdy jsem si zaběhl osobák. Na ME jsem tehdy mohl odjet jako náhradník do štafety na 4 x 400 metrů, ale protože mi nebyl umožněn start na půlce, i když jsem měl splněný entry limit EAA, raději jsem ukončil sezónu a začal léčit bolavou nohu.“
Běžec v ideálním mílařském věku tehdy obešel mnoho lékařů, ale žádná léčba nezabrala. Byla určena diagnóza: chronický zánět kloubního pouzdra na patě. Každý lékař běžci řekl, že pata bude za pár týdnů v pořádku. „Noha ale bolela dál, dokonce i při chůzi. Lékaři vyzkoušeli všechno možné – injekce, rázové vlny, měsíc jsem nosil ortézu a na nohu téměř nešlapal, ale za dva dny mě noha opět začala bolet.“
A přišlo ještě horší období. „I přes bolest jsem začal s tréninkem na sezónu 2015. V lednu jsem odjel na Kanáry, kde se mi zánět rozjel takovým způsobem, že jsem nebyl schopný odběhnout ani jednu rovinku. Noha bolela tak, že jsem nemohl poránu téměř ani chodit. Opět jsem ukončil sezónu a pak nemohl deset měsíců ani klusat. Znovu jsem absolvoval spoustu lékařských vyšetření, ale nikdo mi nedokázal pomoci,“ popisuje další rok pokračujících potíží.
„Loni v zimě jsem opět začal s tréninkem, ale jak jsem nohu odlehčoval, dvakrát jsem si natrhnul lýtko na druhé noze. Zastavilo mě to loni v hale i v létě, kdy jsem sice zaběhl čas 1:47.52, přestože jsem celý březen a duben neběhal a začal trénovat až v půlce května. Neměl jsem téměř nic natrénováno, byla to taková slepená sezóna. Celé tři roky, co mě noha bolela, jsem cítil nechuť k tréninku. Věděl jsem, že mě bude bolet každý krok, ale pořád jsem věřil, že pokud se vyléčím a něco natrénuji, zaběhnu slušné výkony.“
Zachránce zdraví? Lék pro koně
Po neúspěších u mnoha věhlasných lékařů se nakonec našlo zajímavé řešení zdravotní komplikace. „Na patu mi pomohl přípravek pro koně na přírodní bázi s názvem Alavis, který léčí chrupavky a klouby. Začal jsem jej pít v rozpustné formě začátkem loňského listopadu. Musím to zaklepat, stav nohy se od té doby zlepšil o polovinu. Patu sice pořád trochu cítím, ale při tréninku ani na závodech mě to již nijak neomezuje.“ Vzhledem ke zdravotním problémům byl loňský čas vynikající. Naznačil, že pokud vydrží zdraví a tělo umožní plnou zátěž, dočkáme se od Kubisty v halové sezóně skvělých časů. A to se potvrdilo při pražské šestistovce a následně i ve Vídni a Düsseldorfu.
Kubista věřil v návrat i díky svému trenérovi. „Jozef Vedra je podle mého názoru nejlepším půlkařským trenérem jakého mohu v Čechách mít. Trénuji u něho od podzimu 2011. V Jablonci jsem u pana Skácela končil s časem 1:48.47, další rok jsem se v Dukle u trenéra Vedry zlepšil na 1:47.59. Jeho příprava mi plně vyhovuje, ale někdy se stává, že chce trénink dodržet za každou cenu. To je pak potřeba si trochu dupnout a říci mu ostře, že jsem unavený, a on pak plán uzpůsobí. Někteří běžci se ho trochu bojí, že je přísný, ale já se nedám, někdy na sebe vyjedeme, pohádáme se, ale brzy se to srovná. Vždycky se nakonec nějak domluvíme, protože máme oba stejný cíl – posun mé výkonnosti.“
Kromě běhání a sledování fotbalu se Jan věnuje i tříletému bakalářskému studiu managementu. „Příliš času na učení ale nemám. Letos bych měl školu dokončit, chybí mi ještě několik zkoušek a seminárních prací. Pravděpodobně to ale nestihnu a budu si muset studium ještě o rok či dva prodloužit.“ Podmínky k přípravě má půlkař dobré. „Po MS v Moskvě byly rozhodně lepší než dnes, přesto se dá z platu žít velice slušně. Je fajn, že mě Dukla podržela i v roce 2015, kdy jsem nemohl běhat. Smlouva mi skončila až loni koncem června. Přes léto, kdy jsem si něco vyběhal na závodech, čekali na Dukle, co zaběhnu. Dopadlo to dobře, protože mi od podzimu smlouvu opět obnovili,“ dodává s úsměvem Jan Kubista mladší, nejrychlejší český půlkař sezón 2013 a 2014 a lídr letošních českých halových tabulek na stejné trati.
