Masná: Trpělivou prací k pozici stabilní 1 na půlce

Poslední roky má trať osm set metrů na domácím poli jedničku v rodačce z Kopřivnice. A byť její kariéru v posledních měsících značně narušily zdravotní komplikace, Lenka stále věří, že neřekla poslední slovo. V první části profilu zmapujeme její cestu k dosavadním největším úspěchům, ale nejen to. S Lenkou Masnou a jejím trenérem Jiřím Sequentem si povídal Jiří Šoptenko.

Kopřivnická rodačka (*22. dubna 1985) začala se sportem v osmi letech v místním Sokole, kde se však po roce tělocvična proměnila v taneční sál a s cvičením byl konec. Mezi desátým a jedenáctým rokem přišlo na řadu judo, tento sport ale Lenku příliš nenaplňoval – chyběl jí zde potřebný adrenalin.

Ve třinácti letech začaly první námluvy s „královnou sportů“. Lenka byla ve skupině trenéra Kociána nejmladší a po několika trénincích si začala uvědomovat, že tu mezi staršími nebude mít kamarády a s atletikou skončila. Na řadu přišel basketbal, jenž Lenku těšil, ale příliš jí nevyhovovalo, že i když bude ve výborné formě, výsledek bude vždy závislý na výkonu celého kolektivu.

Trenér Kocián svoji snahu nevzdal a přes tělocvikářku vzkázal mladé běžkyni, že bude moc rád, pokud se vrátí na atletický kopřivnický stadion. Vyplatilo se a na druhý pokus tak mohla započít běžecká kariéra. Přestože Lenka dosahovala v mládežnickém období výborných výsledků, v dlouhodobých tabulkách ČR ji mezi dvaceti nejrychlejšími půlkařkami ani v jedné z „věkových“ kategorií nenajdete.

Přesto odvedl Rostislav Kocián vynikající práci, na níž mohl stavět nový trenér Jiří Sequent. Lenku oslovil v jejích 19 letech, kdy započala se studiem na Masarykově univerzitě v Brně. Změna trenéra se často neobejde bez krátkodobé stagnace, kdy si organismus potřebuje zvyknout na nový styl tréninku. To byl i případ Lenky.

Brzy se vše srovnalo a po pětileté systematické práci a pozvolném vzestupu výkonnosti přišel v roce 2009 vstup do světové špičky – zlepšení osobního rekordu na 2:00.10 a účast na MS v Berlíně. O rok později se již Lenka probojovala do finále venkovního mistrovství Evropy, v Barceloně obsadila šesté místo. Vrcholy tohoto období přišly na mistrovstvích světa v létě 2013 a zimě 2014, kdy nejprve doběhla osmá ve finále pod otevřeným nebem v Moskvě a poté přidala páté místo na MS pod střechou v polských Sopotech. Vše na trati 800 metrů.

Pokud nahlédneme do českých ročních tabulek posledních 10 let, vévodí jim Lenka v osmi případech. Ve třech sezónách dosáhla výkonu pod hranicí dvou minut, osobní rekord 31leté běžkyně má hodnotu 1:59.56.

Největší zážitky? Sopoty, Moskva a Farah

Každý běžec odběhne za život pár závodů, které staví nad ostatní. Nejinak je tomu i u Lenky. „Ne tak kvůli konečnému výsledku (5. místo), ale spíše kvůli pocitu, si nejvíce považuji halového MS v Sopotech. Běželo se mi naprosto úžasně a ještě 200 metrů před cílem jsem věřila v medaili. Držela jsem se na druhé, třetím místě, ale euforie přišla předčasně. Při náběhu do posledního okruhu jsme se postrkaly s Polkou a mně pak na posledních 50 metrech došly síly. Nejlepší atmosféra, co jsem kdy jako běžkyně zažila, byla při finále na MS v Moskvě, kde fandili diváci na zaplněném stadionu neskutečným způsobem hlavně v posledních 100 metrech. Z diváckého pohledu nejraději vzpomínám na vítězství Brita Faraha (5 a 10 km) na olympiádě v Londýně, to se pak dá dívat i na delší tratě,“ usmívá se Lenka.

Kromě dvou výjimek, kdy Lenka před velkými soutěžemi cítila, že to nebude moc dobré (HMS Paříž a ME družstev Stockholm), přistupuje ke startům na velkých šampionátech se zdravým závodnickým sebevědomím. „Pokaždé odjíždím s cílem převést nejlepší výsledek nebo bojovat o finále a s pocitem, že chci závodit se všemi nejlepšími. Ono příliš nezáleží na tom, zdali má některá ze soupeřek zaběhnutý čas 1:58 nebo 2:00. Často jsou to výkony dosažené s vodiči, nehledě na to, že na největších světových soutěžích je potřeba zaběhnout kvalitně dva až tři závody v několika dnech (rozběh, semifinále a finále). V takovém případě nemusí hrát osobní rekordy příliš velkou roli, každý má šanci, s nadsázkou řečeno i lůzr.“

Do budoucna patnáctistovka? Spíš ne

Některé půlkařky přecházejí postupem času na 1500 m, nebo obě disciplíny kombinují. Oblíbenou tratí Lenky zůstává osmistovka. „Na půlce mám ráda rychlost a dynamiku, energii a hlavně závody, kdy se běží rychle už od začátku. Je to pro mě určitý druh adrenalinu. Trenér by byl rád, kdybych se posunula k patnáctistovce, ale nejsem si jistá, zdali je to pro mě správná disciplína. Často se tam běží první kilometr volněji a zrychlení přichází až v závěru. Nikdy jsem se však nedostala do rychlejšího závodu – většinou jsme běžely vepředu dvě, tři a na nijak výrazný výkon. Pokud by se to podařilo, možná bych změnila názor.“

Nejlepší česká půlkařka posledního desetiletí se nevyhýbá ani občasným krosům či silničním běhům. Předloni se zúčastnila například krásného krosu v Motole (Motolské jamky), před měsícem si zaběhla Lívancový běh (neboli Dvě míle s úsměvem) v pražské Stromovce. „Raději mám silniční běhy, kde se mohu z tvrdého podkladu lépe odrazit, kdežto na měkkém a nerovném povrchu je pro mě strašákem možnost obnovení zranění a neodrazím se tam tak z kotníku. Fyzicky se ale krosů neobávám, protože se jich většinou účastním po prvním soustředění, kdy mám již trochu natrénováno.“

Čerpá ze zkušeností, ale stále se cítí mladě

Věk 32 let (bude jí letos v dubnu) není pro udržení či progres maximální výkonnosti stropem, což před Lenkou dokázalo mnoho světových půlkařek. Lenka k věku přistupuje s humorem. „Pokud se mě někdo zeptá kolik mi je let, odpovím mu, že jsem mladé, 21leté děvče. (smích) Člověk je stár na tolik, na kolik se cítí. Nevzdávám se, protože mám pocit, že mohu ještě dokázat něco velkého, že jsem ještě po výkonnostní stránce nedospěla, kam mám dospět.“

Odtrénuje Lenka doslova vše, co jí trenér napíše do plánu, či se myšlenkami podílí na své přípravě? „Trenérovi do tréninku občas mluvím (smích), hlavně v situacích, kdy mám odběhat lehčí trénink, ale přitom ho běhám už přes závit. Své tělo už po těch letech dobře znám, navíc trenér nikdy předtím nepřipravoval běžkyni na mé úrovni. Trenér na mé pocity dost dá a věří mi.“

Většinu úseků odběhá finalistka z MS 2013 sama a plně jí to vyhovuje. „Na 50- až 150metrových úsecích jsem raději, pokud je odběhá někdo se mnou. Starty jsou pak rychlejší, ale tréninky v tempech na 800 a 1500 m odběhám raději sama. Občas je se mnou sice někdo běží ve vedlejší dráze, což je zárukou, že úseky budou o mnohem rychlejší než mají být, ale jestli je to v ten který den dobře, toť otázka. Odběhat testovací tréninky s kluky je ale prima, protože se více hecnu. Jinak ale musím říct, že je mi mezi nimi v tréninkové skupině fajn a často je s nimi i lepší komunikace než s holkama. Momentálně už ta tréninková skupina, o které mluvím, neexistuje. Společníci odešli trénovat jinam a v Brně zůstala jen jedna slečna a v Praze Jakub Holuša.“

Pohled kouče

Jiří Sequent je trenérem, který dokáže své svěřence pro běhání nadchnout. Kromě úspěchů však s nimi prožívá i období zranění. „Lenka se společně s Jakubem Holušou liší od dalších svěřenců naprostým profesionalismem. I oni poctivě trénují, ale Lenka s Jakubem dávají důraz i na všechny ostatní věci, které k běhání patří (regenerace, životospráva atd.). Navíc se nikdy nenechají zlomit neúspěchem či zraněním, i když tyto situace na jejich psychice samozřejmě nějaké stopy zanechávají,“ připouští trenér.

„Kromě zdravotních problémů, kterými s Lenka prošla za poslední dva roky, má dlouhodobější problémy s halluxy (vbočení kloubu palce na noze). Lékaři se diví, jak s tím může běhat a podávat takové výkony. Na místě vbočení se jí pokaždé roztrhne tretra. Problém se dá vyřešit chirurgickým odseknutím, ale většinou se vrací. Operací by se mohlo vše zhoršit a pravděpodobně by následoval i konec s běháním.“

Z pohledu trenéra Sequenta Lenka v loňském roce na splnění limitů neměla. I proto se mu moc líbilo, že se až na jeden závod (M ČR) nechtěla vozit a pokaždé vyběhla naplno už od startu. „Z jejího srpnového třísekundového zlepšení v Itálii (2:03.77) jsem měl velkou radost. Navíc dosáhla takového výkonu, přestože na závod cestovala den předem 900 km vlakem. Uzdravila se až ke konci prvního závodního období. V tréninku měla tendenci vše trochu rychleji dohánět, ale já ji uklidňoval, že když to nepůjde, tak s tím nic nenaděláme. V běžecké přípravě je podobně jako při stavbě domu potřeba vytvořit základy, což jsme loni vzhledem k zdravotním problémům příliš nestihli. Museli jsme hodně improvizovat.“

Trenér Sequent vidí svoji svěřenkyni jako neuvěřitelně pracovitou běžkyni, která nikdy neklesá na mysli. „Někdy ale bohužel nastávají situace, kdy hlava moc chce, ale tělo řekne ne. Svůj stín nemůže nikdo překročit. V posledních měsících se Lenky na nohu raději neptám. Když jsem se o to pokusil, odpověděla mi, ať jí to raději nepřipomínám. Prý by na zranění myslela a mohla si jej obnovit. Dobře vím, že musela mít při sledování velkých závodů v televizi hrozné stavy, ale nedávala to příliš najevo. Přišla o MS v Pekingu, HMS v Portlandu, ME v Amsterdamu i o olympiádu. Po každé z těchto soutěží jsme si říkali, že se na tu následující podívá, ale přicházely další a další zdravotní problémy. Musím se přiznat, že mi ji bylo líto, ale od léta je již zdravotně v pořádku a oba věříme, že to tak bude i nadále,“ uzavírá kouč.

Její zdravotní patálie táhnoucí se celý rok od června 2015 do června 2016 vydají na samostatný článek, který přineseme v následujících dnech. V přípravě na běžecké výkony světové úrovně se zkrátka téměř každý organismus pohybuje na hraně zranění. A tak i v případě, že věnuje závodník maximální pozornost regeneraci, alespoň jednou za kariéru se delší pauze téměř nikdo nevyhne. Přejme Lence Masné, aby ještě mohla předvést to, na co věří, že má.

Vizitka

Lenka Masná: 170 cm / 55 kg

Největší úspěchy (až na výjimku na 800 m):