Jmenuje se Jaroslav, ale ve výsledkových listinách ho najdete většinou pod jménem Jarda. Jeho pracovním chlebíčkem je cyklistická doprava, ale před jízdou na kole dává přednost běhu. Trénoval ve skupině s Danem Orálkem, ale ultramaratonský šampion se z něj nestal. Přesto je „nejvyšší velitel“ nad českými a moravskými cyklotrasami Jarda Martínek zajímavou (nejen) běžeckou postavou s velmi hodnotnými osobními maximy. Ale jak sám říká, běhání si hlavně a především vychutnává.
Jaké byly tvé běžecké začátky a jak ses dostal k závodění na delších tratích?
To je jednoduché, běhání je pro mě naprosto přirozené. Od doby, co jsem se narodil, tak běhám. (smích) Původně jsem ale hrál fotbal, jenže jsme přitom moc chlastali, a to i na můj vkus. Pak jsem jednou běžel v Brně závod na 1500 metrů, a přestože jsem na to nikdy netrénoval a bylo to po fernetové smršti, tak jsem ještě na kilometru vedl a nakonec jsem doběhl třetí. No a jak už to bývá, v cíli za mnou přišel známý trenér běžců Jiří Sequent s takřka klasickou filmovou otázkou „za co běháš“.
Co jsi mu odpověděl?
Že hraju fotbal za Sokol Chomoutov. No a potom jsem v jeho skupině dva roky běhal, třeba s Danem Orálkem nebo Radkem Cingálkem, který už bohužel není mezi námi. Byla to pro mě důležitá doba, protože mě naučila řádu, začala mě tehdy bavit vysoká škola, kterou jsem studoval, a nasměrovalo mě to vlastně do dalšího života. Jenže jsem stejně nemohl pořádně závodit, protože mám prasklé rohovky v očích a transplantáty, dokonce kvůli tomu vlastním modrou vojenskou knížku s tím, že mám lékařsky zakázané běhání.
A dál?
Měl jsem od běhu asi desetiletou pauzu, kdy jsem se věnoval jiným věcem, práci, rodině, hrál malou kopanou. Zpětně musím říct, že jsem byl tehdy v Brně magor, šel jsem jen po výsledcích, neuměl si běh užívat. Dnes naopak mohu směle prohlásit, že pro mě žádný závod nemůže dopadnout špatně, protože si to užívám, každý kilometr je pro mě lahůdka, gurmánský zážitek. Naplno mi to došlo v roce 2007, když jsem se po letech bez závodění postavil na start Mikulášského běhu v Olomouci. Šel jsem automaticky dozadu a po výstřelu jsem se lehkým klusem, ale přesto rychle posouval směrem dopředu. Bylo mi divné, proč všichni jen tak vyklusávají a nezávodí.
Přepálil jsi závod?
To ani ne, spíš je to o tom, že dnes běhají desítku za nějakých 32 minut vysoce nadprůměrní vytrvalci, v podstatě elita, zatímco za časů mého působení u Sequenta by po takových běžcích neštěkl ani pes. Je to dobou, lidé se přestávají hýbat, děti nemají přirozený základ, takže průměr jde logicky dolů. Na jedné straně je většina zcela bez pohybu a na té druhé úzká skupinka specializovaně trénovaných jedinců. Oproti tomu my jsme měli neskutečnou fyzičku, jejímž základem byl pohyb, o kterém se prostě nepřemýšlí.
Přestože se běháním už především bavíš, máš i dnes nějaké závodní plány?
To opravdu ne, běhám si skutečně jen pro radost, takže cílem je vždy ten nejbližší běh. Vlastně mám během roku jen dva takové své kultovní závody. Prvním z nich je Valašský hrb, protože miluju běhání v horách a Valašsko je kraj, který mám nejradši. A druhým je závod extrémních štafet Bobr Cup v Litovli, který mě pomohl po x letech vrátit k běhu a máme tam super bandu. Rád bych k tomu přiřadil ještě i Jesenický maraton, jenže s ním mám tu smůlu, že mi většinou koliduje s rodinnou dovolenou.
Tvá pracovní pozice se nazývá národní cyklokoordinátor. Co si pod tímto pojmenováním můžeme představit?
Dá se říct, že už jsem se stal politikem, který ale není v žádné politické straně. Slovo politika je bohužel mezi lidmi zprofanované, přitom je to činnost přínosná. Stačí jen věřit tomu, že zdaleka ne všechno, co jde shora a od oficiálních institucí, je prohnilé. Ale zpátky k mé práci. Když jsem končil vysokou školu s dopravní specializací, tak tehdy ještě neexistoval obor cyklistická doprava. Začínali jsme s ním v Olomouci s tím, že zkusíme něco, co tady vůbec není. A od roku 1997 se tato vize rozvinula pro celou republiku. Musím zpětně přiznat, že když jsem poprvé přišel do kanceláře, tak jsem vůbec nevěděl, co ten den budu dělat.
Kdy se to změnilo?
Přelomovým byl rok 2000, kdy vláda ratifikovala úmluvu, že bude vytvářet strategické dokumenty pro cyklistickou a pěší dopravu. Hezký závazek, ale nikdo tehdy moc netušil, co bude jeho konkrétním obsahem. A to je vlastně náplň mé práce. Ale abych byl úplně konkrétní, mým cílem je, abych změnil k lepšímu ulici či pomohl vystavět novou cyklostezku. Když se právě tohle podaří, tak jsem nejspokojenější.
Pomáhá ti při tvém povolání nějak i běh?
Nejvíc tím, že miluji aktivní pohyb, k čemuž běh velkou měrou přispívá. Ale je tu ještě jedna důležitá věc. K tomu, abych mohl realizovat své plány, potřebuji podporu vlivných lidí. Spojence hledám napříč celým politickým spektrem a už vím, že nejlíp se domluvím s těmi, kdo se sami pohybují, sportují, běhají. S nimi se nejsnáze vytváří spojenectví.
Zkusím otázku otočit, v čem může být tvá práce užitečná pro běžce?
Řeknu to takto: pokud jsme stejné krve, máte také rádi aktivní pohyb a není vám lhostejná podoba vašeho okolí, pojďme vytvořit tým, armádu, komunitu. Je jedno, odkud jste, z jaké vesnice či města. Fotbal mě naučil týmové hře, takže teď říkám, pojďme to dělat společně a pak je jisté, že se změní i naše okolí; ulice budou vypadat a fungovat jinak, přibudou nové cyklostezky, po kterých se dá přece i skvěle a bezpečně běhat.
A úplně na závěr jedna osobní otázka. Jak je to s tebou a cyklistikou? Navzdory tvé práci tě na kole až tak často vídat nelze.
Je to pravda a dost často se mě ptají partneři při jednáních, jestli jsem přijel na kole. Já ale vážně nejsem cyklista, ale běžec. Kolo používám jako dopravní prostředek a jízdu si nejraději užívám úplně na pohodu, s rychlostí kolem sedmnácti osmnácti kilometrů za hodinu.
Ing. Jaroslav Martínek
narozen v roce 1969, povoláním národní cyklokoordinátor
klub: TriSK Olomouc
osobní maxima:
- 10 km – 31:50 (1992)
- půlmaraton – 1:14:42 (2012)
- maraton – 2:44:13 (2013)
