Příběh Radka Brunnera: Ultramaratoncem navzdory nemocem

12. října 2016 , Jiří Šoptenko, titulní foto: runfree.cz

Příběh Radka Brunnera: Ultramaratoncem navzdory nemocem

Bylo třetí místo Radka Brunnera v legendárním řeckém závodě sladkou odměnou za nezdolnost při překonávání životních překážek? Patrně ano. Pojďme se tedy společně s ním vydat na cestu jeho běžeckou kariérou, lemovanou mnoha vzestupy a pády.

Běžecké mládí ukončilo astma

Radek začínal s běháním ve čtrnácti letech v atletickém klubu Sokol Horní Počernice u trenéra Ivana Lišky. Poté převzal oddíl Miloš Škorpil s Petrem Dudkem. V počátcích své kariéry se budoucí ultramaratonec věnoval běhům na střední a dlouhé tratě. „O ultramaratonech jsem jako mladý běžec nepřemýšlel, i když jsem samozřejmě moc dobře věděl o výkonech Miloše Škorpila. S ostatními kluky v klubu jsme jej považovali za velkého borce, pro nás byl tehdy nepředstavitelnou metou už i maraton. Každého, kdo jej dokázal uběhnout, jsme považovali za boha!“

K vzorům mladého běžce tehdy patřili zejména britský mílař Peter Elliott, stříbrný běžec na OH 1988 v běhu na 1500 m) a Ital Gelindo Bordin, olympijský maratonský vítěz z téhož roku. „Dodnes mám z časopisu Stadion vystřiženy úžasné články o obou těchto běžcích, jejichž autorem je Petr Bušta. Moc se mi líbily obraty jako „sám poustevník na kolbišti maratonského života“ – „maraton je do 30. kilometru rozkvetlé městečko, vztahy tady rostou a umírají“ nebo vyprávění o tom, jak viděl před sebou Bordin v závěrečných fázích závodu Keňana Douglase Wakiihuriho a měl pocit, že z něho stoupá pára.“

V šestnácti letech změnil Radek trenéra. „Na pražském dorosteneckém přeboru, kde jsem doběhl na patnáctistovce na třetím místě, mě tehdy zaujaly duklácké dresy i pán s tužtičkou a stopkami v ruce. Při závodech byl neustále se svými svěřenci a dával jim různé rady – jmenoval se Standa Hoffman. Zašel jsem se jej zeptat, zdali bych se k nim mohl připojit. Souhlasil. Bohužel jsem hned na prvním společném tréninku v Divoké Šárce podklouzl a zlomil si klíční kost. Odběhl jsem s tím celý trénink, nikomu nic neřekl a šel domů. Rodiče mě ihned naložili do auta a odvezli k lékaři, který ihned po rentgenu určil diagnózu.“

Po dvou měsících se mladý běžec do tréninkové skupiny slavného vytrvalce vrátil. „Standa se na mě trochu zlobil, že jsem mu hned po úrazu nic neřekl. Mohli jsme to prý řešit. Vysvětlil jsem mu, že jsem jej nechtěl obtěžovat hned na prvním tréninku. Po dvou letech přípravy u slavného běžce jsem se těšil, že se dostanu na vojnu na Duklu, kde budu mít pro běhání profesionální podmínky. U odvodu jsem však dostal z důvodu astmatu modrou knížku. Byl jsem z toho dost zklamaný a s běháním jsem na několik let skončil. Chtěl jsem se běhání věnovat pořádně nebo vůbec.“

S astmatem měl Radek problémy už od 5 let, v útlém dětství často končil s těžkými záchvaty dušení v nemocnici. „Tehdy však ještě nebyly k dispozici tak účinné léky jako později. Astmatické záchvaty mě trápí každý rok dva týdny v létě, ale už s tím k doktorce ani nechodím. V poslední době mi to ale velké problémy nedělá. Problémy nastávají jen ve chvíli, kdy se proběhnu loukou plnou sena. Při závodě dokážu vše rozdýchat, ale není dobré, když dorazím někam, kde leží čtyři dny staré, vlhké posekané trávy. Astmatem však trpí celá naše rodina, takže má u sebe pokaždé někdo léky, které mi v případě problémů pomohou. Jde o nevyléčitelnou nemoc, ale musím říct, že díky běhání se její stav výrazně zlepšil. Dříve jsem léky používal celé léto.“

Běžecký restart č. 1 ukončila Bechtěrevova choroba

V pauze bronzový medailista ze Spartathlonu nesportoval, k jeho koníčkům tehdy patřilo kouření a vydělávání peněz. „K opětovnému běhání mě po letech přivedl Ondra Fiala, výborný kamarád z dětství, za což jsem mu ohromně vděčný. Jako společný cíl jsme si tehdy určili maraton. Podařilo se a ihned jsem začal uvažovat o závodu na 100 km. Byl to doslova očistec. Do cíle jsem tehdy dopajdal za deset a půl hodiny a po doběhu pak z důvodu oteklých kotníků a kolen několik dní téměř nechodil. Moje žena mě musela v noci otáčet na druhý bok, nebo zvednout, když jsem se potřeboval jít vyčůrat.“

Druhá běžecká etapa, v jejímž průběhu se Radek zlepšil osobní rekordy na maraton a 100 km (2:33 a 7:36:41) trvala pět let. „Na jaře roku 2003 jsem však musel s běháním ze zdravotních důvodů opět skončit. Nečekaně mě tehdy bodlo v zádech, bolest neustávala, musel jsem vyhledat lékaře, který mi začal píchat do esíček kortikoidy. Nepomohlo to, tak mi předepsal prášky. Zkoušel jsem opět trénovat, ale bylo to stále horší a horší. Postupem času jsem měl problémy i s chozením. Poté mi dokonce lékaři okolí bolavého místa rozřízli a odebrali z něho vzorky.“

Radek se od nich dověděl, že si zničil tělo běháním a že je v bolestivém místě zánět. „Léčba prášky ale opět nepomohla. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem mohl chodit jeden den normálně, další se skoro nehýbal. A takové vlny se neustále opakovaly. Do práce jsem sice chodil, ale byl jsem dost protivný. Pokud se výjimečně stalo, že mě nic nebolelo, zkoušel jsem opět začít s běháním, ale po 14 dnech nemoc intenzivně propukla. Sport mi v té době ubližoval.“

Po roce Radek absolvoval magnetickou rezonanci, kde se jej jiná lékařka zeptala, co s ním její kolegové dělali. „Poté, co jsem jí to vylíčil, mě poslala na revmatologii. Řekl jsem o tom svému ortopedovi, ale on tento názor považoval za nesmysl, že prý mají s revmatem problémy jen důchodci. Nedal jsem na něj, a na revmatologii si přesto zašel. Odebrali mi krev, bolavé místo zrentgenovali a diagnóza byla jasná – Bechtěrevova choroba (degenerativní onemocnění obratlů a vazů v oblasti bederní páteře – pozn. aut.). Nejdříve mi dali léky, které mi sice trochu pomohly, ale nejvíce zabrala biologická léčba (jednou za šest týdnů infuze), která dokázala výraznější projev nemoci zastavit. Tímto způsobem mě dodnes udržují ve standardu relativně zdravého života.“

Běžecký restart č. 2: hledání ideální trati

V momentě, kdy začal nový způsob léčby zabírat, se Radek začal věnovat cyklistice. „Snažil jsem se trochu natrénovat, a když se to podařilo, přihlásil jsem se na cyklistickou 24hodinovku v Újezdě u Brna. Na lehce členitém okruhu jsem dosáhl výkonu něco málo přes 500km. Na kole mě záda nebolela, ale cyklistika mě nebavila zdaleka tolik jako běhání.“

Po šesti letech přišlo konečně období, kdy bylo možné začít i s oblíbeným běháním. „Začínal jsem běhat jednou týdně, postupně dvakrát týdně, a když jsem se do tréninku začal zase dostávat, naplánoval jsem si, že si zkusím maratón. Při 40 kilometrech týdně jsem jej zvládl za 3:30 hod, přesto jsem měl moc fajn pocit, že jsem to dokázal. Po delší době jsem začal znovu získávat pocit, že se stávám závoďákem. Navyšoval jsem i nadále tréninkovou zátěž a na následující rok si naplánoval stokilometrový závod v terénu.“

I tento náročný úkol se běžci z Horních Počernic podařilo splnit, přesto trvalo ještě další čtyři roky, než se postavil v březnu roku 2014 na start své první 24hodinovky. „Přitom jsem o tom ještě dva měsíce předtím vůbec neuvažoval. Do té doby pro mě byla maximální hranicí stovka. Měl jsem pocit, že každý, kdo běhá 24hodinové (nebo delší) závody, není normální, že to nemá s běháním nic společného...“

Našel se na „čtyřiadvacítce“

Prémiéra na této trati se odehrála při mistrovství republiky na Kladně. „Běželo se mi báječně. Je sice pravda, že jsem měl na trati několik krizí, zvracel jsem, procházel si různými sinusoidami, přesto jsem vyhrál a měl z pěkného výsledku radost (231.009 km a 1. místo). Co bylo však nejdůležitější, našel jsem si svoji trať. Při maratonech a stovkách si často v závěru říkám, že na takové závody nemám, že je nezvládám psychicky ani tělesně a že je již běhat nebudu. U 24hodinovek a delších závodech jsem pocity zmaru nikdy neměl a pokaždé chtěl příště zaběhnout ještě lépe. Navíc mi vůbec nevadí kroužení na krátkých okruzích.“

Probíhat často stejnou tréninkovou trasu nedělá běžeckému nadšenci žádné problémy. „Na 10km trati po cyklostezce z Horních Počernic na Klánovice (5 km tam i zpět) mám za rok na GPS 320 stejných záznamů. Plně mi to vyhovuje, protože si cestou mohu přemýšlet, o čem chci a nemusím dávat pozor ani na žádné díry v silnici.“

Radkův osobní rekord na 24hodinovce má prozatím hodnotu 241.2km. „Při Spartathlonu se uběhnutá vzdálenost na 24 hodin neměřila, přesto je možné ji poměrně přesně spočítat. Pokud bychom odečetli poslední kilometr, tak jsem za 24 hodin zaběhl na Spartathlonu přibližně 245 km. Včetně té terénní vložky nahoru-dolů, kde jsem ztratil oproti dalším částem trati půl hodiny. Je to jen spekulace, ale spartathlonský výkon odpovídá podle střízlivého odhadu 260 km při 24 hodinovce na rovině (jediným českým běžcem, který zatím dokázal překonat tuto hranici je Tomáš Rusek, 263.144 km – pozn. aut.). Za takovou vzdálenost se často berou na mistrovství světa i medaile. V Řecku jsem dosáhl rychlostního průměru 5:52/km, což znamená v přepočtu 10.1km/hod. Jsem moc rád, že si díky tomuto výkonu někteří lidé uvědomí, že nejsme jen chodci, ale že také běháme,“ směje se Radek.

Ultramaratonům se povětšinou věnují vyzrálí běžci, což se naplno ukázalo i na Spartathlonu. Nejmladšímu běžci první desítky bylo letos 33 let, nejstaršímu 47 let. Věkový průměr prvních deseti běžců vychází na 39 let. Potvrzuje to i Radek, který si všechny osobní rekordy na delší tratě zaběhl ve věku kolem 40 let (10 km – 33:11, maraton – 2:30:59, 100 km – 7:04:29, 24hodinovka – 241.2 km).

Ideální trať byla nalezena, co však Radkovi v minulosti vůbec nesedlo, byl skyrunnigový ultramaraton v okolí Mont Blancu. „Výběhy a seběhy pro mě byly velkým utrpením. Už v prvním kopci jsem moc dobře věděl, že tohle není nic pro mě, ale scenérie alpských kopců v okolí trati se mi přesto moc líbily. O tom, že jsou pro mě kopce problémem, jsem se přesvědčil i na letošním Spartathlonu, kde mě soupeři doběhli právě v nejdelším a nejprudším stoupání. Možná to bude tím, že trénuji doma pouze na rovinách.“

Nejlepší ultramaratonci jsou schopni zvládnout náročné závody s minimální pauzou pro regeneraci. Je tomu tak i u Radka, který letos dokázal pouhé čtyři dny po druhém místě při Krakonošově stovce vyhrát Běh olympijského dne na 10 km. „Ještě ráno před závodem mě strašně bolela stehna. Kdybych svoji účast neslíbil, určitě bych neběžel. Po startu jsem se dlouho držel někde v první půlce druhé desítky, ale postupně jsem se začal rozbíhat a v závěru předbíhal jednoho běžce za druhým. Společně s námi probíhali cílem pomalejší běžci do druhého kola, což znamenalo pro rozhodčí trochu chaos. Vedoucího běžce a doprovodnou cyklistku jsem doběhl (a předběhl) 100 metrů před cílem. Komentátor závodu hlásil do mikrofonu, že se blíží první závodník a že je třeba natáhnout cílovou pásku. Já jim do ní vběhl za 33:46 a oni na mě volali: ‚Co děláš, co děláš?‘ A já jim odpověděl, že jsem vyhrál (čas 33:46). Byla to docela legrace.“

Pro lékaře je důkaz, makat ale musí

A co říká na Radkovy extrémně náročné výkony vytrvalostní výkony jeho revmatoložka? „Je z mého sportování nadšená. Uvádí mě na různých konferencích jako příklad pacienta, kterého je možné léčit do té míry, že se stane téměř zdravým. Při každé mé návštěvě se příliš nebavíme o nemoci, ale o běhání. Lékařka mi často opakuje, že jsem jedním z mála pacientů, kteří si nestěžují. Ostatní po nich chtějí jen různé prášky, úlevy a razítka. Já k nim zajdu pouze jednou za šest týdnů na infuzi. Mohu se díky tomu považovat za zdravého člověka, ale pokud jsem léčbu někdy vynechal, nástup nemoci přišel velice rychle. Určitou zajímavostí je, že neteří přednosty „revmaťáku“ Pavelky je špičková světová skyrunnerka Jasmin Paris.“

Mnozí špičkoví ultramaratonci vám potvrdí, že o výsledku na tak dlouhých tratích rozhoduje především psychika. Natrénováno má totiž každý přibližně stejně. Až na několik výjimek, mezi něž patří i Radek Brunner. Přestože naběhá v přípravě více než většina jeho soupeřů, mívá občas pocit, že trénuje málo. Jeho poctivý přístup k tréninku dosáhl již takových rozměrů, že pokud odběhá po některých závodech tři dny „jen“ okolo 10 km, přichází pocit, že netrénoval. „Pokud se mi někdy na trénink moc nechce, což se stává minimálně, je to spíše z důvodu řešení pracovních problémů. V tomto stavu se mi však moc dobře běhají intenzivní tréninky, kterými vybiji přebytečnou energii.“

Pojďme se nyní podívat na skladbu Radkova tréninku od poloviny července do poloviny září letošního roku. A posuďme sami, zdali jde, či nejde o deficitní trénink: „Celé dva měsíce jsem trénoval třikrát týdně dvoufázově. V pondělí, v úterý, ve čtvrtek a v pátek byla na programu ranní desítka v tempu 5:00 - 5:30/km. V úterky a čtvrtky jsem jako druhou fázi zařazoval 30km běh v tempu závodu na 100 km (4:00/km), ve středu dlouhý běh (30 až 40 km) v tempu 4:30 - 5:00/km, většinou podle pocitu.

V sobotu jsem odběhal ráno i večer 20 km, opět v tempu stovky. Často šlo však jen o rychlostní průměr, protože jsem začínal v tempu 4:40/km a pak trénink vystupňoval na 3:55 - 3:50/km. Občas některý z kilometrů zrychlím dost výrazně, čímž si na sebe upletu bič, protože mám pak co dělat, abych stupňované tempo udržel. V neděli jsem většinou absolvoval 40 až 50 km běh v Klánovickém lese v tempu 5:00 - 5:30/km.

O některých víkendech jsem jej zařazoval v sobotu i v neděli, k nejtěžší kombinaci došlo tři týdny před Spartathlonem, kdy jsem odběhl v sobotu 70 km a v neděli 42 km. Tímto víkendem jsem zakončil náročné přípravné období a v následujících dvou týdnech odběhal v rámci vyladění celkově jen 140 a 110 km.“

K rychlejším tempům se 41letý běžec v létě nevěnoval. Týdenní kilometráž se pohybovala mezi 180 - 240 kilometry. „Za červenec jsem naběhal celkem 750 km, to jsem ještě závodil, za srpen pak 870 km. Na serveru strava.com je možné nalézt můj kompletní trénink, s jehož náplní nedělám žádné tajnosti. Možná to někomu pomůže, protože si uvědomí, že můj trénink není žádnou velkou alchymií, ale pouze normálním běháním. I já rád sleduji na tomto serveru pro inspiraci trénink špičkových světových běžců na 100 km.“

Jak se stravuje a co má od sponzorů

Náročné zaměstnání a běžecký trénink zabírají tolik času, že není čas na žádné doplňkové sporty typu kolo, plavání nebo dlouhé túry. „Vzpomínám si jen, jak jsme šli kdysi dávno s kamarádem pochod Praha-Prčice (70 km), ale bolela nás z toho tak kolena, že jsme v závěru střídavě 100 m šli a minutu stáli. Musel na nás být velice komický pohled,“ směje se nynější ultramaratonec.

Pokud je Radek v plném tréninku, jeho tělo si samo říká o zdravou stravu, která mu přináší dostatek energie. „Můj jídelníček se skládá z rýže, těstovin, salátů, ovoce, zeleniny a masa. Pokud jím tímto způsobem, cítím se dobře. Po některých závodech dva týdny zdravou stravu tolik nedodržuji, dám si i knedlíky a sladké. Cítím se potom mnohem unaveněji.“

V podstatě všichni nejlepší světoví ultramaratonci chodí do práce, i když někteří možná jen a půl úvazku. Radek je šéfem firmy zaměřené na prodej zahradnické techniky. Pracuje téměř deset hodin denně. „Jediným běžcem, o kterém vím, že nemusí chodit do práce, je Kilian Jornet. Má podepsané dobré sponzorské smlouvy s různými firmami, ale podle mého názoru si ani on nemůže příliš vyskakovat a stačí mu to pouze na slušné živobytí.“

Českého ultramaratonce oslovilo v minulosti několik firem, s tím, že mu dají zdarma k dispozici své výrobky. Žádné finance z jedné či druhé strany tu roli nehrají. „Zástupce firmy Garmin mi GPS hodinky nejdříve půjčoval, dnes už mi dává po třech měsících pokaždé nový typ přístroje. Tato značka mi plně vyhovuje, a i když mě o to nikdo nežádá, nedělá mi žádné problémy psát na tyto výrobky recenze. A oni jsou samozřejmě rádi. Dříve jsem dostával boty od firmy Inovate, běhal v nich 2 roky, ale začaly mě z toho strašně bolet kotníky. Nabízeli mi, že mi budou dávat ještě více párů, ale já jim řekl, aby si sehnali někoho jiného, komu bude tato značka vyhovovat. Nechtěl jsem od nich dostávat obuv a pak běhat v jiné značce.“

Ultravytrvalec si poté začal kupovat boty od firmy New Balance, jejíž zástupci někde zahlédli fotku, jak v nich probíhá kaluží. „Nabídli mi, že by ji použili a za to by mi posílali boty gratis. Funguje to tak již několik let a jsem za to rád. Když jim zavolám, že potřebuji nové boty, pošlou mi obratem tři páry. Nevyžadují za to po mě ani žádné výsledky, chválu či propagaci bot, stačí jim jen, abych v nich běhal. Nejsem ve stavu, že bych si nemohl boty koupit, ale že je dostávám zdarma, je velice příjemné. Stejně to funguje i s kompresními ponožkami, návleky a šortkami od dalších firem.“

U koho se inspiruje, kde je doma a jaké má zázemí

Mezi Radkovy vzory patří zejména Američan Scott Jurek a Ital Giorgio Calcaterra. „Se Scottem jsem se nikdy nepotkal, s Giorgem ano, malý problém je však v tom, že on neumí jinou řeč než italštinu. Je to ohromně férový běžec, který před MS v Kataru (100km závod) prohlásil, že tam nepojede, pokud bude za Italy startovat jeho krajan Alberico di Cecco, bývalý špičkový maratonec, který si předtím odseděl dvouletý distanc za doping. Pro Giorgia zůstane již navždy podvodníkem. Na MS nakonec odjel, ale při společném fotografování stál na druhé straně italské skupinky, nebo si při společném jídle Italů sedl někam jinam, jen proto, aby s dopingovým hříšníkem nepřišel do styku. Na stovce a při 24hodinovkách dopingové kontroly bývají, při Spartathlonu nikoliv, protože tam se neběží o žádné peníze. Nevěřím tomu, že by někdo „sypal“ jen proto, aby vyhrál vavřínový věnec.“

Nejlepší český ultramaratonec současnosti běhá již několik let za klub SK Babice, kde vládne úžasně kamarádská atmosféra. „Moc se mi líbil jejich krásný dres, tak jsem oslovil jejich předsedu Michala Burdu, zdali bych za ně mohl závodit. Souhlasil, ale tehdy to ještě nebyl oficiálně registrovaný klub, spíše parta nadšenců, běhající v retro dresu. Brzy se však zaregistrovali, to aby jejich atleti mohli startovat na mistrovstvích republiky.“

Pro letošní Spartathlon si nechali kluci z českého týmu vyrobit speciální dresy s nápisem Czech Spartathlon Team, s obrázkem krále Leonidase běžícícho s českou vlajkou. „Já tam měl navíc i logo s nápisem SK Babice. (úsměv) V loňském roce jsme byli na Spartathlonu každý pes jiná ves, ale když jsme viděli Dány, Američany, Angličany v reprezentačních dresech a bundách, kteří byli na svou zemi hrdí, chtěli jsme něco podobného. Letos jsme byli hrdí i my, na to že jsme Češi.“

Pro většinu špičkových běžců je velice důležité dobré domácí zázemí. Bronzový běžec medailista ze Spartathlonu má velkou podporu zejména ve své manželce Janě. „Dokonce začala před rokem běhat a poslední dobou odkluše třikrát týdně 10 - 12 kilometrů. Většinou vyrážíme spolu, ale ona mi po chvilce řekne, ať si běžím raději sám a rychleji. To se pak kolem sebe různě motáme po lese, ale domů dobíháme zase společně. S běháním začala sama, ale určitou roli hrál pravděpodobně i fakt, že jsme se často scházeli s běžeckými kamarády a ona se při našich hovorech cítila plonkově. Teď už se do našich hovorů zapojuje,“ směje se.

Koncentrace, koncentrace, koncentrace

Ultramaratonské závody jsou bezesporu velkým dobrodružstvím. Co všechno se na tak dlouhé trati promítá závodníkům hlavou? Bude to asi různé, ale Jirka má v tomto ohledu ryze sportovní přístup. „Vyhovuje mi absolutní koncentrace na závod. Hlavně musí fungovat vše okolo pitného režimu a příjmu energie. Před každou občerstvovačkou si pokaždé opakuji, co všechno musím udělat. ‚Čepice do ledu, napít se, podat někomu z pořadatelů láhev s energeťákem, ať mi do ní dolije vodu, vzít si jednu sušenku a běžet dál.

Ve druhé části závodu jsem ale několikrát koncentraci na půl hodiny ztratil, nemyslel na nic a najednou jsem zjistil, že jsem se posunul o velký kus dál. Pokud tento stav trvá delší dobu, hrozí nebezpečí, že člověk zvolní, protože si přestane vše potřebné hlídat. Co se týče mikospánku, s tím jsem během závodu problémy neměl.“

Při závodě spotřeboval český ultramaratonec celkem šest litrů tekutin, na občerstvovačkách se zastavil dvakrát pro rýži, dvakrát pro polévku, snědl 3 tyčinky Enervitu a několikrát si dal i kousek banánu nebo slanou sušenku. „Před startem jsem žádný speciální stravovací režim nedržel, bylo však důležité najíst se pořádně a hodně, abych neměl hlad.“

Jak si odpočinul a o čem sní

 Několik dní po závodě byl Radek hodně rozbitý, bolela hlavně stehna, ale po vydařeném závodě probíhá regenerace organismu mnohem rychleji. „Vrátil jsem se do pracovního procesu, ale zaběhat jsem si byl poprvé až týden po závodě. Nyní se již pustím do tréninku směrem k mistrovství světa v běhu na 100 km. Přes léto jsem naběhal velký objem, tudíž se mohu od poloviny října zaměřit více na rychlejší tempa.“

Ve Španělsku by běžecký srdcař velice rád pokořil vysněnou sedmihodinovou hranici. Pokud se zpětně podíváme na mezičasy Radkových posledních stovek, zjistíme, že do 60. až 70. km běžel tempem okolo 4 minuty na kilometr, poté však tempo výrazně kleslo až k rychlosti 5:00/km. K dosažení času pod 7 hodin je přitom potřeba rychlosti 4:12/km. „Začínám rychleji hlavně proto, abych si pro případ krize udržoval určitou časovou rezervu.

Je pravda, že je to často za hranou mé připravenosti, ale téměř pokaždé se vzdálenost, kterou tímto tempem absolvuji, posouvá o trochu dále. Pokud bych začal v tempu na 7 hodin a musel cestou zvracet, myslím, že bych pak zaběhl za 7:20. Někteří běžci dokáží udržet rovnoměrné tempo po celý závod, já zatím ne. Pevně věřím, že se to jednou podaří, ale musím ještě potrénovat.“

Radkův příběh ukazuje cestu dalším, kdo se perou s osudem

Úspěchem na slavném Spartathlonu se Radek Brunner zapsal nesmazatelně do historie českého běhu, což mu jistě dodá v cestě za jeho dalším snem spoustu odhodlání. Pokud bychom se pokusili hledat kořeny jeho sklonů k ultravytrvalosti, pravděpodobně bychom je nalezli v soubojích s vážnými zdravotními problémy.

Ultramaraton zůstává a pravděpodobně nadále zůstane amatérským sportem. Na letošním mistrovství republiky v běhu na 100 km sice byla sice vypsána prémie 10 000 Kč za překonání traťového rekordu Dana Orálka (6:54:50), ale takové odměny bývají při ultravytrvaleckých závodech výjimkou.

Většina ultravytrvalců trénuje a závodí při práci. Zaslouží si za to velký obdiv. Má to však jednu výhodu: pokud se někomu z nich závod nevydaří, nachází jistotu ve svém zaměstnání. Profesionální běžce na kratších tratích sledují při světových soutěžích v televizi stamilióny diváků. I jejich nasazení v tréninku a závodech zasluhuje obdiv. Hrají tu však mnohem větší roli peníze, proto je při těchto závodech i větší konkurence, a také psychické vypětí. Jde totiž o živobytí. Vrcholoví běžci mohou mezi náročnými tréninky odpočívat, což jistě posunuje jejich výkonnost na ještě vyšší úroveň. Těžko posoudit, zdali by šly při stejných podmínkách výkony nejlepších ultravytrvalců ještě nahoru. Možná ano, možná ne. Každopádně je tréninkové úsilí Radka Brunnera při 10hodinové pracovní době obdivuhodné.

Ultramaraton nemá bohužel v hlavních českých médiích takovou odezvu, jakou by si zasluhoval. Těžko některá z českých sportovních stanic bude vysílat závod na 24 hodin nepřetržitě, avšak představa, že by na programu ČT Sport probíhaly živé vstupy ze Spartathlonu, by nebyla špatná. Jen pro úplnost, slavný řecký závod se koná již 34 let, Radkův čas z letošního roku by stačil na vítězství ve 14 ročnících.

Závěrem je třeba dodat, že úspěch Radka Brunnera má mezi běžci i běžeckými fanoušky velkou váhu. Díky své nezdolnosti v boji se zdravotními problémy se stal pro mnohé z nich velkou inspirací. Všichni lidé na naší krásné planetě se musí na cestě životem vyrovnávat s náročnými situacemi. Pokud některým z nich vzpomínka na Radkův boj s nepřízní osudu pomůže, bude za to jistě běžecký dříč z Horních Počernic velice rád.

  • Partneři Českého
    běžeckého klubu