Cesta Moiry Stewartové, zanedlouho 21leté vytrvalkyně, nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se dalo čekat od dcery výtečných běžců. Její první závod byl fiasko, a tak se nejprve věnovala tanci. Nakonec ji však atletika přeci jen uchvátila a aktuálně už počitadlo cenných kovů z mistrovství republiky ukazuje na číslo jedenadvacet a ve výčtu nechybí ani medaile z měření sil mezi dospělými – aktuálně stříbro z desítky na dráze.
Poslední dubnovou sobotu nastoupila Moira na berounském tartanu k obhajobě českého titulu v běhu na 10 km. V předvečer závodu hodnotila své šance celkem optimisticky. „Běžecky se cítím o dost lépe než před rokem. Moc ráda bych stlačila svůj čas pod 36 minut, protože zdolání této hranice je jedním z nominačních kritérií pro ME do 22 let v krosu. Před osmi dny jsem běžela tréninkový test na dráze na (6 km v tempu desítky – 3:36/km) a cítila jsem velkou rezervu.“
Sny a realita závodu bývají často dvě odlišné záležitosti, pojďme se tedy podívat na samotný závod očima nadějné vytrvalkyně. „Rozhodčím nefungovala startovací pistole, z toho důvodu si museli přinést jinou a start proběhl až na čtvrtý pokus. První dva kilometry jsem se na čele střídala s dvěma běžkyněmi a pak až do poloviny tratě (přibližně po kilometrech) s Valérií Soukupovou. Pětkou jsme probíhaly za 17:23, což byl čas o 5 sekund rychlejší, než můj samostatný osobák na pětce z minulého roku.
O kilometr později mě překvapila větší krize (píchání v boku a tužší nohy) a právě v té chvíli mi začala utíkat pozdější vítězka Soukupová (35:15.96). Krize naštěstí po kilometru přešla a já se mohla držet v závěsu za Vašinovou (35:40.54), kterou jsem pak předběhla 2 km před cílem a svoji druhou pozici jsem pak až do cíle kontrolovala. Při samotném závodě bylo velké horko, tudíž nám pořadatelé umožnili osvěžovat se mokrými houbičkami. Ze zlepšení osobního rekordu o 35 sekund (35:29.92) mám velkou radost,“ viděla závod nadějná vytrvalkyně Spartaku Praha 4.
Kořeny běžecké kariéry
Narodíte-li se běžeckým rodičům, dostanete pravděpodobně do vínku skvělé předpoklady. Ale ani to dnes ve špičkové atletice nestačí. Trénink je trénink … Jak to jednou krásně řekl novinářům legendární australský trenér Percy Cerutty, jehož nejslavnějším svěřencem byl Herbert Elliott, vítěz OH 1960 na 1500 m: „Nikdo se nerodí velkým, osud má jméno práce.“ Platí to i v případě Moiry, ani ona své úspěchy nedostává zadarmo. Prozatímním vrcholem její kariéry je 15. místo na ME v krosu mezi juniorkami z prosince 2014. Výsledek jako hrom, protože se nikdo z celé české výpravy neumístil výše.
Rodiče Moiry, Eddie a Miriam, se seznámili v roce 1987 na závodech v Itálii. V roce 1991 následovala Eddieho návštěva Prahy a o rok později již v Čechách zůstal. Oba rodiče nadějné vytrvalkyně patřili zejména v 80. letech ve svých zemích k věhlasným krosovým běžcům. Miriam dokázala vyhrát v ženské kategorii pětkrát Velkou kunratickou, Eddie se zúčastnil dvakrát MS v krosu. Běhání se věnoval vždy pouze doplňkově k profesi zahradníka, a jen tak pro zajímavost, „osobáček“ na 5 km si zaběhl po osmihodinovém pracovním dni na zahradě. Kdo někdy celý den zahradničil, dobře ví, že jde o romantiku i dřinu zároveň.
Od pláče k republikovým titulům
Být potomkem výborných běžců vám automaticky dobré výsledky nezaručí. Přesvědčila se o tom i čtyřletá Moira při svém prvním závodu – Běhu čarodějnic. Na startu se zalekla výstřelu startovní pistole, a nepomohlo ani intenzivní opakované povzbuzování maminky Miriam: „Pojď Moiro, pojď, dostaneš lízátko!“ Ani oblíbený dětský pamlsek nebyl tehdy pro malinkou běžkyni žádnou motivací a ve své kategorii doběhla do cíle ubrečená a poslední.
Moira se po své první neradostné atletické zkušenosti věnovala od šesti do čtrnácti let dva až třikrát týdně tanci, disciplíně zvané „street dance“. Ve své kategorii to dotáhla až k titulu mistryně republiky v družstvech a k účasti na mistrovství světa. V sedmé třídě k tanci přidala jednou týdně návštěvu kroužku Atletika Chuchle, který vedla (a dodnes vede) její matka. O rok později pak s tancem skončila a od té doby se věnovala již pouze atletice ve Spartaku Praha 4. Na Děkanku docházela jako dříve na tanec, tedy dva až tři dny v týdnu. Tréninky pod vedením Ivany Kubicové a Petra Polívky byly zaměřeny na všestrannost – běh, skoky, vrhy, přesto však běh nepatrně převažoval.
Od dorosteneckého věku převzal Moiru pod svá křídla trenér Václav Janoušek, trojnásobný mistr republiky na 1500 a 3000 metrů. Trénink probíhal zpočátku třikrát týdně, postupně se zátěž zvyšovala až k dnešním sedmi jednotkám týdně. V bloku přípravy před loňským krosovým ME do 22 let však jeho svěřenkyně trénovala i třikrát týdně dvoufázově.
Nadějná běžkyně vyhrávala každý rok ve své kategorii Velkou kunratickou a pravidelně získávala medaile na republikových mistrovstvích v krosu i na dráze. Od 16 do 20 let si doběhla každý rok minimálně pro jeden titul mistryně republiky. Na mládežnických i seniorských mistrovstvích republiky získala zatím 21 medailí. Pokud porovnáme její výkonnost na dráze (osobáky: 800 m – 2:16.75 / 1500 m – 4:28.07 / 3 000 m – 9:28.70 / 5 000 m – 17:07.80 / 10 000 m 35:29.92 / s výsledky v krosu, je od prvních žákovských závodů zřejmé, že jablko nepadlo daleko od stromu – Moira je přes výborné výkony na dráze ještě lepší krosařkou.
Po ME v krosu usínala i přes den
Jak již bylo v úvodu řečeno, největším dosavadním úspěchem Moiry je 15. místo na mistrovství Evropy juniorek v krosu 2014. „Trenér mi řekl, abych rychle odstartovala, držela se v čelní skupině a případně šla i do čela, aby nedošlo k mému uzavření uprostřed závodního pole. Měly jsme štěstí, jelikož jsme ještě běžely po tvrdém povrchu (zmrzlý sníh, led, terén). Organizátoři trať při její přípravě v předchozích dnech pošlapali, takže v den závodu museli časté „krátery“ na trati posypat pilinami. Trať byla navíc oproti původním plánům malinko pozměněna. Později se oteplilo, takže závody dalších kategorií proběhly už na bahně.“
Start se vydařil, přesto Moiru po první dvoustovce silně bolely nohy a měla pocit, že to bude špatné… Postupně se však dostala do rytmu, vyhovovalo jí, že běžela ve velké skupince, kde se s mnoha dalšími závodnicemi neustále vzájemně předbíhaly. V závěru se pak mladé vytrvalkyni podařilo závod vystupňovat a předběhnout čtveřici soupeřek. „Ke konci závodu jsem se cítila unaveně, ale ne utrápeně. Je zajímavé, že mi táta před odjezdem na ME říkal, že mám na to doběhnout do 15. místa … V posledních týdnech jsem se v trénincích cítila dost unavená a sama pro sebe si říkala, že to do krosu vydržím a po něm se asi složím. V týdnu po ME, který byl tréninkově volnější, na mě vše opravdu dolehlo a občas jsem usínala i přes den,“ přiblížila Stewartová konec závodu i reakci těla na únavu.
Dva měsíce před krosovým ME přišly dva pěkné zážitky. Při Běchovicích (1. juniorka, celkově 6. místo) ji přímo na trati opakovaně povzbuzovala slavná soupeřka Ivana Sekyrová a při nominačním závodě na ME v krosu ve Střelských Hošticích poprvé porazila velkou soupeřku Anežku Drahotovou. „Na trati jsem na ni ztrácela maximálně 10 metrů, ale při posledním seběhu jsem se dotáhla a na vrcholu následujícího kopce jsem Anežce nastoupila. Ostatní trenéři, závodníci i diváci mě v těchto fázích závodu neskutečně povzbuzovali, a to mě ještě více vyhecovalo.“
„Profíkem“? Možná až po škole doma
Díky krosovým úspěchům obdržela mladá atletka 15 nabídek ke studiu, tréninku a závodění na amerických univerzitách. Raději však prý dá přednost dokončení Vyšší odborné školy V. Hollara (obor interaktivní grafika), kde je velmi spokojena. Přestože má Moira moc ráda atmosféru Děkanky, pokud by přišla po ukončení školy v Čechách nabídka k plně profesionální běžecké přípravě, ráda by to zkusila.
Loňský přechod do seniorské kategorie proběhl hladce, o čemž svědčí pět medailí z mistrovství ČR (3 km v hale /3. místo/, kros /2./, 10 km venku /první titul mezi ženami/, 1500 m venku /3./ a mistráky do 22 let na 5 km /2./). Velkou zkušeností byl i prosincový start na krosovém ME do 22 let. „Před startem jsem byla přemotivována myšlenkou, že poběžím s výrazně větším počtem lepších závodnic, než tomu bylo mezi juniorkami. Nervozita byla velká, chtěla jsem uspět, ale brzy po startu se mi udělalo špatně od žaludku a začala mě bolet hlava. Od té chvíle již závod pocitově za moc nestál. Silou vůle jsem doběhla na 45. místě, což bohužel nebyl výsledek, který jsem si přála."
Moira měří 173 cm a váží 48 kg (máma Miriam 164 cm a 52 kg), stravuje se bez jakéhokoliv omezení, žádné diety nedrží a kromě řasy chlorelly a iontových nápojů nepoužívá žádné doplňky stravy. Z ostatních sportů se nárazově dostane na běžky nebo kolečkové brusle a co se týče regeneračních prostředků, chodí občas na masáž nebo plavat.
Běžecká příprava si i v tomto věku přes jednofázový trénink (s výjimkou soustředění) vybírá u Moiry malou daň. „Po škole si jdou spolužáci sednout na pivo a já jdu na trénink.“ Přesto se však radostí života mladá běžkyně zcela nezříká. „Vánoční párty jsem si ujít nenechala a pravidelně chodím i na ples Spartaku Praha 4,“ dodává Stewartová, která se kromě běhání a školy i přes nedostatek času občas dostane ke sledování dobrodružných a fantasy filmů, k poslechu svého oblíbeného norského DJ Kyga, k módě a nákupům.
Očima trenéra
Trenér Václav Janoušek, dosud aktivní běžec (letos půlmaraton za 1:11:27), vidí silné stránky i rezervy své nejkvalitnější závodnice velmi dobře. „Moira má po rodičích výborné běžecké předpoklady, přesto jsme museli zpočátku zapracovat na technice běhu (délka kroku, pohyb rukou, síla). Postupně se vyběhala, ale například na máchání rukama musí stále myslet, i když se i to již o dost zlepšilo. Podle mého názoru jsou silné břicho a záda pro správnou běžeckou techniku základem.
Moira odtrénuje to, co má napsáno v tréninkovém plánu, nezrychluje a nepřidává si. Dokáže mi také včas říci, když je unavena. V tréninkové skupině mám kromě dvou kluků samé holky a jsem za to rád. Nutí mě to hledat si různé podklady pro trénink, podívat se na vše z jiné strany a ne pouze aplikovat způsob tréninku, jakým jsem se připravoval já. Moira trénovat umí, ale myslím si, že je zatím zbytečné na ni nakládat v přípravě více," popisuje rozumný způsob práce se svojí svěřenkyní její trenér. Vytrvalkyně výkonnostně dozrávají mezi 25. – 30. rokem, takže se v případě 21 leté Moiry máme do budoucna jistě na co těšit.
