Emil Zátopek nepřestává fascinovat, byť již drahnou dobu nepobývá na tomto světě. Skromný, kamarádský a statečný dříč se stal ikonou, ke které se i dnes vztahuje česká olympijská výprava. Památný je hlavně jeho zlatý vytrvalecký hattrick z olympiády v Helsinkách, méně je již připomínán jeho triumf o čtyři roky dříve v Londýně, který byl historicky prvním českým (československým) atletickým zlatem z olympiády.
V roce 1948 byla desítka pro Zátopka ještě relativně čerstvou tratí. Do té doby se šestadvacetiletý důstojník československé armády zaměřoval především na trojku a pětku, kde patřil mezi nejlepší na světě, před olympiádou ale usoudil, že právě na 10 000 m mohou být jeho šance nejvyšší. V závodě na dráze si ji poprvé vyzkoušel v květnu v Budapešti a byl z toho hned československý rekord o téměř dvě minuty na 30:28,4. Ještě o poznání křiklavějším vzkazem konkurentům však byl jeho druhý start, při němž v polovině června v Praze na Strahově běžel 29:37, tedy jen 1,6 sekundy za tehdejším světovým rekordem Viljo Heina. Není tedy divu, že když tato finská vytrvalecká hvězda Zátopka před olympijským startem potkala, byly na ní vidět známky nervozity.
Pro úplnost poutavého příběhu slavného Zátopkova vítězství je však na místě vrátit se v předvečer závodu, kdy se ve Wembley konalo slavnostní zahájení olympijských her. V ty dny panovala v Londýně úmorná vedra a vedení výpravy proto rozhodlo, že Emil se stejně jako jeho největší soupeři preventivně slavnostního defilé nezúčastní, aby byl při závodě čerstvý. Zátopek si však atmosféru zahájení užít chtěl, a tak si nejprve vyhádal svolení jet aspoň před stadion a nakonec se i přes zákaz dostal i dovnitř. Když to vedení zjistilo, bylo již pozdě, plánovalo však, že ho za jeho neukázněnost po závodě potrestá.
Také v den D, 30. července 1948, atakovaly teploty na stadionu tropickou třicítku. Proto se Zátopek domluvil s šéftrenérem Karlem Kněnickým, že nebude bláznit a naplánovali tempo 71 vteřin na kolo. Měli pro to smluvenou i signalizaci pomocí reprezentačního dresu. Dokud poběží Zátopek pod tuto hranici, bude mu Kněnický z tribuny ukazovat bílé trenýrky, jakmile bude zaostávat, vyvěsí rudé tričko.
Očekávali, že podobně opatrnou taktiku co do tempa budou mít vzhledem k vedru i soupeři, někteří včetně Heina to i sami prohlašovali. Jaké pak bylo Zátopkovo překvapení, když naopak po startu vyrazili, jako když do nich střelí. „Nikdy bych nečekal na desítku takovou divočinu a Heino byl ještě k tomu mezi prvními. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Říká pomalu a sám to nejvíc žene. Mám se za ním pustit? Ale co, času je dost, uvidím, co budou ukazovat naši. Uběhnu první kolo a na tribuně plápolají bílé trenýrky. Sláva! Nač se hnát, říkal jsem si. Přece v tom vedru neudělá nikdo svěťák. Aby člověk vyhrál, stačí být první až v posledním kole, utěšoval jsem se,“ píše se ve vzpomínkách manželů Zátopkových, které pod názvem Náš život pod pěti kruhy nedávno vyšly.
Přesto i na Zátopka přišly pochyby. To když byl po třech kilometrech v hloubi pole a na Heina ztrácel přes 70 m, ačkoliv mu stále ukazovali bílé trenýrky. Že by se špatně domluvili? „V devátém kole se ale objevilo červené tričko a mně se ulevilo, že mohu přidat,“ popisuje. Začal předbíhat jednoho soupeře za druhým, některé i o více kol. Záhy dostihl i Heina. Fin nechtěl prodat svoji kůži lacino, se Zátopkem se přetahoval, ale i on posléze odpadl a krátce na to vzdal. Přepálené tempo v úvodu v kombinaci s velkým vedrem a Zátopkovými nástupy ho jednoduše udolaly. Pak už běžel Zátopek vepředu zcela sám a do cíle se dostal v novém olympijském rekordu 29:59,6. Na druhého muže pořadí, svůj „stín“ Francouze Mimouna, měl k dobru téměř 48 vteřin.
A jak to bylo s tím slibovaným potrestáním za neuposlechnutí příkazu? Proměnilo se v pochvalu. „Ten Heino to ale zpackal, schovává se v chládku a pak chce v tom vedru běžet. To nemůže vydržet. Emil to udělal správně. Zúčastnil se zahájení, zvykl si na to vedro a taky vyhrál,“ tlumočil Zátopek následná slova vedoucích.
S posíleným sebevědomím si Zátopek věřil i na následnou pětku, jenže odešel zklamaný. Na deštěm rozbahněné dráze soupeřům neutekl, naopak ho přefičeli Belgičan Reiff a Holanďan Slijkhuis. „Úplně mě to podlomilo. Už je všechno pryč, myslel jsem si. Teď už mohu získat jen tu bronzovou. Celý mrzutý jsem čvachtal v blátě až do posledního kola, když jsem si všiml, že Slijkuis nějak polevuje. Na dvoustovce jsem zabral a během 30 m jsem byl před ním. Teď se mi ani Reiff nezdál tak daleko,“ popisuje Zátopek své myšlenky, které předcházely jeho drtivému závěrečnému spurtu. Rychle se blížil k Reiffovi, který na základě ohlasu z tribun také zapnul, ale i tak byl pomalejší než Zátopek. Nervy drásající souboj utnula z pohledu Zátopka předčasně cílová páska, ve které byl Belgičan o krůček dříve. „Dělil nás sotva metr,“ smutnil poté Zátopek. Na příští olympijskou šanci si musel počkat čtyři roky. Ani on však tehdy netušil, že to v Helsinkách budou Hry, díky kterým se stane nesmrtelným.
