42letý vytrvalec potěšil loni v září běžecké fanoušky třetím místem na legendárním Spartathlonu. Tento výkon naznačoval možnost velkého zlepšení jeho dosavadního maxima v běhu na 24 hodin (241.144 km). Letošní přípravu však narušila dvě zranění. Radek je ale dokázal překonat, v Belfastu si vylepšil osobák o deset kilometrů, na 13. místě byl nejlepší z českých ultramaratonců, s nimiž jako tým obsadil 7. místo.
Jak už jsme ale naznačili v úvodu, na jaře to vypadalo všelijak i se samotným startem v Severním Irsku. „V únoru jsem si naplánoval, že bych na MS rád překonal 260 kilometrovou hranici, ale poté co mi v dubnu lékař diagnostikoval počáteční stadium únavové zlomeniny, jsem věděl, že se mi tento sen asi nesplní. Následující čtyři týdny jsem neběhal a po zranění pak začal s tréninkem hodně zvolna (10, 15 a 20 minutové běhy).“
„Přesto mě po třech týdnech tréninku postihla bolest kolene. Odtrénoval jsem ještě jeden měsíc a až 14 dní před MS si došel k ortopedovi, jenž mi na magnetické rezonanci diagnostikoval prasklý meniskus. Musím říct, že jsem to malinko tušil, protože jsem před časem řešil podobné problémy i s druhou nohou. Koleno bylo neustále nateklé, přes prasklinu procházela tekutina, která postupně vytvořila cystu. Meniskus není naštěstí utržený, v opačném případě bych neriskoval poškození zdraví a objednal se okamžitě na operaci. Nechtěl bych, aby došlo k situaci, že bych si už nikdy nezaběhal.“
Lékař ultramaratonci sdělil, že by mohl i se zraněným kolenem 24hodinovku zvládnout. Radek však před startem MS o tomto zdravotním problému s nikým nemluvil. „Nechtěl jsem vypadat jako simulant. Při závodě jsem koleno necítil, vyplavený adrenalin a vyhecování daly na bolest zapomenout. Spíše jsem měl obavu z únavové zlomeniny, protože mě v určitém momentu začala pálit holeň. Postupně bolest povolila, ono vás totiž v pokročilých fázích závodu stejně bolí všechno. Zdravotně mě tedy při závodě nic nelimitovalo, jen nedostatečná příprava. Nedokázal jsem odběhat, co jsem měl původně naplánováno, největší mezeru jsem měl v tempových bězích, při nichž koleno dost bolelo.“
Radek má pocit, že ke zranění kolene přispěla jóga. „Začal jsem na ni docházet na jaře a v té době se přihlásila bolest. Jsem dost celkově dost zkrácený a je tudíž možné, že došlo při cvicích do krajních poloh k poškození nejslabšího článku nohy. Nasvědčuje tomu i fakt, že se při běhu zadní prasklá část menisku tolik nezatěžuje.“
Běžec z Horních Počernic přiznává, že jej letošní zdravotní problémy trochu vyškolily. „Netrénuji už tolik přes závit jako dříve, kdy pro mě byl plán dogmatem. Pokud jsem trénink nesplnil, byl jsem z toho špatný. V poslední době raději zvolním, zastavím se, nebo jeden den trénink vynechám. A nehroutím se z toho. Manželka Jana se mě ptala, jestli to není špatně. Odpověděl jsem, že naslouchám svému tělu. A dobře jsem udělal. Díky tomu jsem se mohl navzdory zraněním postavit na start MS v Belfastu. Začal jsem dodržovat jeden volný den v týdnu, kdy neběhám. V pondělí chodím jen do sauny a na masáž k výbornému masérovi. Zbylých 6 dnů se snažím do tréninku šlapat.“
Ulramaratonec nás nechává nahlédnout do své jarní tréninkové kuchyně. „Dříve jsem měl o víkendech jeden dlouhý běh, ale v poslední době, pokud jsem byl zdravý, zařazuji dva – např. 60 a 50 km nebo 60 a 40 km. Když jsem měl zdravotní problémy, objem se snížil na 110 km za týden. Ve vrcholném týdnu přípravy před MS jsem odběhl dva dvacetikilometrové tempové běhy po 4 minutách/km a k tomu o víkendu 60 a 40 km v tempu 4:40 – 4:45/km. Cítil jsem se moc dobře, navíc jsem dlouhé běhy absolvoval na stejné tepové frekvenci jako loni před Spartatlonem 70 km (4:50/km). Dlouhých běhů bylo více, na druhou stranu jsem vynechal kvůli možnosti obnovení zranění dvoufázový trénink. Před MS jsem se dostal na 140 – 160 km týdně, jeden týden dokonce na 210 km. To jsem odjel do Špindlu na čtyřdenní soustředění v kopcích. Při sebězích mě koleno strašně bolelo, kolikrát jsem ani nevěděl, jestli doběhnu domů. V neděli po návratu jsem ještě absolvoval v Praze 50km běh. Měl jsem toho, jak se říká, „plný brejle“, ale absolvovaný trénink mě uklidnil. Věděl jsem, že by to na MS mělo být dobré.“
Odvážný začátek
Na start MS nastupoval Radek s cílem vylepšit si osobní rekord a umístit se mezi nejlepšími. „Všechno ostatní by byl bonus. Na začátku sezóny jsem měl v plánu rozběhnout při MS prvních 100 km za 8 hodin (4:48/km), druhou stovku za 9 hodin (5:24/km) a posledních 7 hodin absolvovat v tempu 6:00/km. Celkově to mělo vyjít na uběhnutou vzdálenost někde mezi 260 – 270 km.“ (Držitelem českého rekordu je výkonem 263.144 km Tomáš Rusek.)
Navzdory tréninkovému deficitu se Radek pustil do závodu velice odvážně, přesně podle původního plánu. Dokonce se držel mezi dvěma až třemi nejlepšími závodníky. „24 hodinovky nechci začínat tak, že bych je rozběhl například po 5:10 / km. Na takové tempo nejsem z tréninku moc zvyklý, mám pocit, že bych se v něm ještě více unavil a uťapkal. Na stovku jsem doběhl za 7:59 a cítil se absolutní pohodě, jako bych ještě nevyběhl. 100 mil jsem proběhl za 13:20, což bylo také parádní.“
Na MS nechyběl ze světové ultramaratonské špičky posledních let téměř nikdo. „Podle předchozího osobáku jsem se ve startovní listině pohyboval okolo padesátého místa. Byl jsem dost překvapený, že ti nejlepší začali pomaleji. Dost dlouho jsem běžel s předchozím mistrem světa Florianem Reusem, s nímž jsem se znal ze Spartathlonu. Poté jsem mu odběhl, on mi to později vrátil a do cíle doběhl na 6. místě (257.010 km). Překvapilo mě, že vítěz Spartahlonu, Polák Radzikowski už od začátku závodu hodně ztrácel (v cíli 73. místo / 211.152 km – pozn. autora).“
Po dvoustovce v čele
Ve chvíli, kdy probíhal Radek 160. kilometrem, nastaly problémy s časomírou. „Rozhodčí se v té chvíli zdekovali a u cíle nestál nikdo. Většina z nás měla pocit, že nás nikdo neměří a běháme zbytečně. Průběžné výsledky přinesli až po dalších čtyřech hodinách na občerstvovačky… Vedl jsem, ale u našeho stánku mi o tom neřekli. Tušil jsem, že jsem hodně vpředu. Někteří z diváků si na mě ukazovali „to je asi on“ a některý z běžců, které jsem dobíhal, mi ukazoval jedničku. Když mi to potvrdil i Petr Válek, zeptal jsem se na to ještě na naší občerstvovačce a oni na to: Ano, ano, vedeš, ale běž, běž, běž dál (úsměv). Možná by mi o tom sami od sebe neřekli, aby mě nerozhodili. Ale musím říct, že to byl hezký pocit a hnalo mě to dopředu. V té chvíli se mi běželo ještě moc dobře.“
Postupně však začala přicházet krize. „Přestože jsem stále vedl, 200 km jsem proběhl za 17:20, což znamenalo oproti plánu ztrátu 20 minut. Největší krize začala po 18 hodinách, kde mi odešly nohy. Nešlo o křeče, jen o totální ztuhnutí. A přesně tady se projevil nedostatečný trénink. Snažil jsem se běžet dál, ale šlo to strašně pomalu. Ve výsledkové listině jsem se začal propadat. Věděl jsem, kde mě předběhli Maďar Tamás Rudolf, dva Japonci, Švéd i další závodníci. Ale při tom ohromném množství běžců jsem nemohl zaregistrovat všechny. Poslední tři kola jsem bojoval s Američanem, který běžel kousek za mnou, ale ve finále jsem zjistil, že byl dvě kola za mnou. Naopak mě předběhl závodník, o kterém jsem netušil, že byl do té doby za mnou.“
Na občerstvovačkách si Radek bral jídlo a pití a poté kousek šel. „Než jsem se opět rozběhl do nějakého tempa, trvalo to strašně dlouho. Tak jako na Spartatlonu, jsem chtěl i na MS neustále běžet, abych se nepropadal v celkovém pořadí ještě hlouběji. Viděl jsem to u některých jiných závodníků – pokud šli, já běžel dvakrát rychleji. V krizi jsem musel dvakrát zastavit na naší občerstvovačce. Nejdříve jsem si sedl a u stánku mi dvě minuty proklepávali stehna, při druhé zastávce jsem si potřeboval povolit příliš utažené boty. Měl jsem pocit, jako by mi odumíraly prsty. Ještě čtyři dny po závodě jsem v nich cítil mravenčení. V posledním kole jsem sice trochu zrychlil, ale zdaleka ne do takového tempa, jakým jsem běžel první část závodu.“
Závodu se zúčastnilo téměř pět stovek běžců, mezi nimiž musel Radek kličkovat. „To mi ale vůbec nevadilo, protože na okruhu bylo neustále živo. Navíc jsme se se všemi našimi kluky vzájemně hecovali, což bylo fajn.“
Výsledkové nepřesnosti
Problémy s časomírou pokračovaly i nadále. Rozhodčí přinesli další průběžné výsledky až dvě hodiny před koncem závodu. „Když jsem probíhal 165. kilometrem, na tabuli svítil správný údaj, ale v dalším okruhu naskočilo u mého jména 175 km. Pak tabule nadlouho zhasla a ve chvíli, kdy mi GPS ukazovala 180 km, se na tabuli objevilo 211 km. Pak už rozhodčí tabuli raději až do konce závodu zhasli a nenechali tam ani uplynulý čas od startu.“
„Myslím si, že na MS by měly být pro diváky i závodníky v cíli tři tabule – první by ukazovala jméno, počet kol, čas posledního kola a celkovou vzdálenost, druhá pořadí mužů a třetí pořadí žen. MS bylo mojí čtvrtou 24 hodinovkou. Dvě jsem běžel na Kladně, kde rozhodčí zapisovali počet kol do notýsku a průběžné pořadí vyvěšovali na tabuli. Na MS Turíně ukazovala tabule kromě uběhnuté vzdálenosti i pořadí, ale v noci tam během závodu vyhořela na stadionu trafostanice, byla úplná tma a časomíra hodinu nefungovala.“
Radek je toho názoru, že problémy s časomírou jeho výkon nijak neovlivnily. „Kdybych na to fyzicky měl, tak bych běžel rychleji. Tempo i uběhnutou vzdálenost jsem mohl sledovat na GPS hodinkách. Baterka mi zhasla dvacet minut před cílem, v té době hodinky ukazovaly 246.5 km. Snažil jsem se ještě zabojovat, abych uběhl přes 250 km. Nakonec se to podařilo (251.567 km a 13. místo), ale pravděpodobně jsem uběhl ještě o 1640 metrů více.“
Tři dny po závodě totiž pořadatelé rozeslali všem výpravám mezičasy po jednotlivých kolech, aby vše zkontrolovali. „V pátek pak měly být zveřejněny opravené oficiální výsledky. Petr Válek zpracoval excelovskou tabulku, kam vložil mezičasy všech závodníků. Ukázalo se, že časomíra vypadla v pětiminutovém časovém rozmezí. Běžci, kteří v tomto časovém úseku neproběhli přes čipovou bránu, mají počet okruhů správný, ostatním čip nezareagoval a jeden okruh (1638 metrů) jim tak ve výsledcích chybí. Já patřil mezi ně, protože mi ve 124. kole naměřili dvojnásobný čas, než jsem zaběhl v přechozím a následujícím kole. Podobně je na tom čerstvá světová rekordmanka Polka Bereznowská, vítězný Japonec Ichikawa a třetí Polák Bialobrzewski, který by se tak měl posunout na druhé místo. Původně druhý Švéd Steene má totiž počet kol v pořádku. Je v tom docela chaos.“
Pohled do vyživovacího plánu
Oproti Spartathlonu byly velkou výhodou občerstvovací stánky každé výpravy. „V Řecku jsem musel poslat svých dvanáct půllitrových láhví s ionťákem na veřejné občerstvovačky a poté pít nápoje nabízené pořadateli. Tady bylo všechno pohromadě. Měl jsem přesný plán, kolik do sebe dostat tekutin i tyčinek. V prvních fázích závodu, kdy ještě hlava přemýšlela, jsem vše dodržoval. V krizi jsem na to ale občas zapomínal a jedl a pil pouze ve chvílích, kdy jsem měl hlad a žízeň. Naštěstí to někdo na naší občerstvovačce zaregistroval a ihned se zeptal, zdali nechci energetickou tyčinku a ionťák. Jednu jsem snědl a hned to bylo o trochu lepší. Moc dobře vím, že občerstvení je alfou a omegou ultramaratonu, a i když jsem se v tom hodně zlepšil, mám ještě rezervy.“ Jen pro zajímavost: Radek při závodě snědl 5 tyčinek od Enervitu, vypil 6 koncentrátů od stejné firmy a 30 lahví ionťáku po 0,35 l. Celkový energetický výdej organismu při závodě činil 20 000 kcal.
Není pochyb o tom, že 24hodinovka je pro tělo zabíračka jako hrom. „Takhle rozbité nohy jsem ještě po žádném ultramaratonu neměl. Tak jako po každém ultramaratonu mě bolely svaly, k tomu přibyly ještě 4 modré nehty, do krve sedřené nárty a několik puchýřů. Ještě tři dny po závodě jsem měl hodně oteklé kotníky i kolena. Hodně mě překvapilo, že bylo koleno po celý závod v pohodě. Snažil jsem se vyvarovat všech pohybů, které by mi mohly způsobit bolest. Před závodem jsem byl rozhodnutý naplánovat si hned po závodě termín operace na kudlu, ale pokud se po 24hodinovce opět rozběhnu a bude to dobré, tak to nechám být. Možná měla na úspěšném absolvovaném závodě svoji zásluhu i změna obuvi. Po delší době jsem se vrátil ke značce Hoka. Potěšilo mě, že když jsem si šel boty zakoupit do Triexpertu, nabídli mi, že mi je pro závod věnují.“
Doma hned do práce
Radek je společně s bratrem majitelem firmy na prodej zahradní techniky. Jak náročné bylo zapadnout po tak náročném fyzickém výkonu do pracovního procesu? „Z MS jsem přiletěl v pondělí o půlnoci, ale už v 6 hodin ráno jsem vstával, abych byl v 8 v práci. Ta obnáší hodně papírování, ale v úterý jsem musel být část dne na prodejně se synem (je u mě na brigádě), protože někteří zaměstananci měli dovolenou. Po víkendovém závodě to bylo dost náročné, tak jsem přivítal, že byl ve středu svátek. Bylo to fajn, protože jsem si mohl posekat zahrádku a projít se s naším psem. Přemýšlel jsem, že bych si večer zašel zaběhat, ale nechal jsem to raději až na čtvrtek, kdy jsem odklusal 10 kilometrů. (úsměv)“
Svět, nebo Sparthathlon. Co je víc?
V září chystá Radek návrat na legendární Spartatlon. „Myslím, mohu být se svým výkonem na MS maximálně spokojený a udělám všechno pro to, aby to bylo dobré i na Spartathlonu. Už se do Řecka moc těším, mám to odpočítané – zbývá už jen 82 dní,“ smál se v době našeho rozhovoru. „Žádné výkonnostní prognózy ale nedělám. Ono je velice obtížné dokončit závod v limitu, kdežto na MS je možné i jít a určitý výkon je vám započítán. Při Spartatlonu je potřeba hnát se neustále do cíle, jinak člověk nestihne limit a musí ze závodu odstoupit. 24 hodin a 7 minut z loňského Spartatlonu a 251 km na MS, to jsou podobné výkony. Jenže MS se běželo po absolutní rovině, kdežto na Spartatlonu jsou kopce. Jsou běžci, kteří zaběhnou na rovině 260 – 265 km, ale na Spartatlonu v kopcích neuspějí a běží o 4 hodiny déle než ti nejlepší.“
Nabízí se otázka, který závod staví Radek výše. MS či Spartathlon? „Na Spartathlonu jsem běžel za Radka Brunnera, kdežto pro start na MS jsem musel splnit nominační kritéria, reprezentovat naši zemi a pomoci v týmové soutěži. Byla to pro mě velká čest, ale mezi běžci je více ceněný Spartatlon. Z pohledu atmosféry při doběhu je naprosto neopakovatelný, ať už jej dobíháte v jakémkoliv čase. Na MS za mnou přišel nadšeně jeden z Litevců, že obdivuje způsob, jakým jsem běžel Spartathlon a dodal že jej běžel i on. Po vyhlašování jsme si povídali s třetí ženou v pořadí Katalin Nagy, když tu mi najednou řekla, že by mi ráda představila jednoho z Američanů. I jemu se prý můj výkon moc líbil. Hned se mě zeptal, který ze závodů stavím výše a rovnou mi řekl, že je v Americe mnohem věhlasnější Spartathlon. Potvrdil jsem mu, že si více považuji třetího místa na Spartalonu a že jej považuji za ultramaratonskou olympiádu. To ale neznamená, že bych se na MS nesnažil odvést maximum. Chtěl jsem mít po závodě dobrý pocit, že jsem se neflákal a myslím, že se to povedlo.“
V tréninku na „stará kolena“ zmoudřel
Tréninkovou kostru ke Spartatlonu má již Radek téměř připravenu. „Trénink bude vypadat podobně jako loni, pozměním jen pár věcí, aby to mělo výsledkově lepší efekt. Musel jsem to tak udělat i před MS a jsem moc rád, že jsem si s těmi zdravotními výpadky dokázal posunout osobák. V tomto ohledu jsem trochu experimentátor. Přes léto bych chtěl zařadit více intenzity a kopců. Jen přes vysoký objem totiž cesta nevede. Je potřeba zařazovat i tempa a kopce. Ale i objem bych samozřejmě rád udržel. Vrátím se i k dvoufázovému tréninku, aby si tělo zvyklo na konstantní pohyb a nemělo mezi tréninky 24hodinové volno.“
Po MS si Radek odpočine, zatrénuje na Spartathlon, a opět bude následovat odpočinek. „Při ultra se dá běhat celý rok, protože tělu dopřávám po ultramaratonech 7 až 14denní odpočinek nebo pomaloučké regenerační běhání. Pokud je to několikrát za sezónu, nahrazuje to podle mého názoru 3 – 4 týdny odpočinku po sezóně. Cítím, že jsem již starší a že potřebuji více odpočinku a regenerace. Mohu si naplánovat cokoliv, ale když se necítím dobře, tak změnit trénink nebo neběhat mi dá více, než si říct, že jsem chlapák a dám to. Dříve jsem to tak dělal, což byla chyba, protože se tím člověk likviduje. Tento přístup jsem změnil, protože si chci uchovat tělo ve stavu, abych mohl ještě nějaké roky běhat. Je to takové zmoudření na stará kolena.“
A jaké plány má špičkový český ultramaratonec po Spartathlonu? „Na podzim bych si rád zaběhl stovku a pokusil se o zdolání vysněné sedmihodinové hranice. Pokoušet se o to ještě před Spartathlonem by podle mého názoru negativně ovlivnilo přípravu. Je ale možné, že si v rámci přípravy odběhnu místo některého z tempových tréninkových běhů maraton.“
Dlouhodobá česká „top 10“ v běhu na 24 h (autor: Vlastimil Dvořáček)
1) T. Rusek 263.144 km
2) O. Velička 258.661 km,
3) M. Tuhovčák 257.965 km,
4) J. Kocourek 256.399 km,
5) V. Kubeček 255.680 km,
6) R. Brunner 251.567 km,
7) O. Seitl 251.510 km,
8) B. Molata 245.347 km,
9) J. Krejčí 243.634 km,
10) P. Solnička 238.823 km
