Nemalý podíl na českých rekordech a mílařských medailích z HME a HMS Jakuba Holuši má jeho trenér Jiří Sequent. Z rozhovoru s ním však vyplývá, že vysoký kredit dává i jeho prvnímu kouči Janu Škrabalovi. Trenér Sequent toho ovšem prozrazuje mnohem více: jak vůbec jejich spolupráce vznikla, jak jeho svěřenec přistupuje k závodění či přípravě, ale i něco o své osobě – třeba jak sám sportoval.
Jako bych vezl diplomata
„Jakuba jsem začal trénovat v době, kdy se k němu všichni otočili zády. V Táboře se tehdy snažil na půlce posledním pokusem splnit limit pro MS 2013 (Moskva). Závod byl výborně rozběhnutý, ale když se 120 metrů před cílem dostal před Jakuba Slovák Repčík a později ještě další tři soupeři, tak se úplně zlomil,“ vypráví trenér o setkání v červenci před čtyřmi lety.
„Chvilku po Jakubovi doběhla do cíle osmistovky Lenka Masná. Čekal jsem na ni u stanu, kde si vyzouvala tretry, když v tom ke mně přišel strašně zklamaný Jakub. Řekl jsem mu: „Nic si z toho Koubku nedělej, svět běží dál, dostaneš se z toho.“ Byl úplně vyřízený, navíc k němu nepřišel ani jeho tehdejší trenér. Svět je v tomhle přísný – pokud je někdo na vrcholu, má spoustu přátel a když je dole, … no, znáte to.“ Kuba mi odpověděl „trenére, já se vám ozvu“ a odešel. Uběhl měsíc, já už na všechno pomalu zapomněl, když tu mi zavolal a řekl, že by se se mnou rád sešel a promluvil si o tréninku. Zeptal se mě, zdali za mnou může přijet do Brna,“ zněl tehdejší Holušův dotaz. Sequent souhlasil.
„I když měl GPS,“ popisuje trenér, „počkal jsem na něho na domluveném místě, aby někde nebloudil. Bylo 16 hodin odpoledne a my si zajeli na jídlo do mexické restaurace. Jel za mnou autem a já se díval do zpětného zrcátka, abych jej neztratil. Když to trochu přeženu, měl jsem takový slavnostní pocit, jako bych za sebou vezl v koloně nějakého diplomata. Tušil jsem, co po mně Jakub bude chtít, a on se mě pak v restauraci zeptal, jestli bych jej mohl trénovat. Uvědomoval jsem si obrovskou zodpovědnost, protože Koubek byl v té době už vicemistrem světa na půlce. Věděl jsem, že je přede mnou nesnadný úkol posunout jej výkonnostně ještě dál. Pokud by se to nepodařilo, lidé by mě kritizovali, že jsem jej zničil.“
„Při pohledu na Jakuba jsem si uvědomoval, že u bývalého trenéra hodně přibral, navíc ke mně přišel s dvěma zraněními (koleno a nárt) a psychicky dole,“ říká k tehdejšímu stavu Holuši, který vedl Sequenta k opatrné reakci. „Nejdříve jsem mu odpověděl, že všechno zvážím, ale když jsme se loučili, řekl jsem mu: „Koubku, jdeme do toho.“ Vzpomínám si dobře, že mi za to hodně lidí okolo Jakuba moc děkovalo, včetně jeho rodičů.“
Trenére, bude to maso, ale musím to s nimi zvládnout
„Co se týče sebevědomí, tak nemá slabší chvilku, protože ví, co jsme odtrénovali, a to ho strašně posiluje. Rozcvičuje se nejraději sám bez sparingpartnerů, ale je rád, pokud jsem u toho s ním. V Portlandu jsem ho vyhnal kvůli zadýchanému prostředí rozklusat se se po ulicích ven z haly,“ vzpomíná Sequent na loňský halový svět, kde získal stříbro.
„Pak už jsem na něho moc nemluvil, protože jsem vycítil, že se potřebuje soustředit. Rozcvičoval se v hale na chodbě, já mu jen držel pití a pak jej odvedl do callroomu. Měl jsem pocit, jako bych vedl závodního koně. Poplácal jsem ho a řekl mu: „V tréninku jsme nic neošidili, dej do toho všechno, máš na ně.“ V Jakubovi síla naplno se vymáčknout je, přesto si myslím, že je rád, když mu to před startem ještě připomenu.“
„Často před velkými závody slyším: „Trenére, to bude dneska maso, bude to bolet, ale musím to s nimi zvládnout.“ Kuba je před závodem nervózní pokaždé, a to je potřeba. V opačném případě se běžec dostává do letargie, což není dobré. Jakub se na závody s nejlepšími světovými pokaždé těší a vyhledává je. Odhodlání něco dokázat z něho doslova srší. Se svojí výkonností si může do novin dovolit říct, že je schopen porazit prakticky každého. Vždyť na HMS porazil tři borce s osobními rekordy pod 3:30.“
Ne vždy se ale závod tak povede jako v Portlandu. „S nezdary se Jakub vyrovnává dobře, protože dobře ví, že udělal v přípravě pro úspěch maximum. V takové chvíli se jej snažím psychicky podpořit i já se slovy, že každý světový běžec má ve své kariéře chvilku, kdy mu některý ze závodů nevyjde,“ říká trenér Sequent.
A přidá historku o legendárním trojnásobném olympijském vítězi Peteru Snellovi, který běžel závod někdy v 60. letech v Americe. „Přišlo se na něho podívat obrovské množství diváků, ale on doběhl poslední. Po závodě byl skleslý, přesto přišel na tribunu, vzal si mikrofon a všem lidem se za svůj výkon omluvil se slovy „Dělal jsem, co jsem mohl, ale viděli jste, nešlo to a doběhl jsem poslední.“ Někteří z diváků se prý podobně jako já, když to vyprávím, dojetím rozbrečeli a Peterovi za jeho slova zatleskali.“
O trenérských emocích
„Umístění Jakuba v tabulkách před HME i HMS bylo stejné (25. místo),“ připomíná Jiří Sequent šampionáty v letech 2015 a 2016. „Ale tenhle údaj nebyl nijak směrodatný. Ne všichni závodníci halového vrcholu sezóny účastní,a finálové závody na velkých soutěžích se běhají úplně jinak.“
„Po obou halových medailích jsem se rozbrečel, což se mi stává i u některých filmů,“ usmívá se kouč. „Obrovsky jsem prožíval hlavně pražské HME, kde byla atmosféra ve finále neskutečná a s blížícím se finišem se vše ještě vystupňovalo. Jakub byl o něco později pozvaný do O2 areny na MS v hokeji na utkání Česko – Rakousko, kde byla rovněž úžasná atmosféra. Brzy na to mi napsal, že si teprve v té chvíli naplno uvědomil, že něco podobného zažíval i on. A to dokonce sám, zatímco tady byl na ledě celý český tým.“
„V Praze bylo výhodou, že jsem mohl sedět nad cílem a měřit mezičasy, zatímco v Portlandu prodali pořadatelé lístky jiným divákům. Musel jsem se spokojit s místem asi 80 m před cílem. Pokud jsem na dobrém místě, měřím mezičasy po 100 metrech. V Portlandu to tedy bylo spíše imaginárně, ale já je po 600 metrech stejně přestal z rozrušení měřit a soustředil se jen na závod (úsměv).“
„V Portlandu byl na závěr HMS po večeři ještě banket. Moc se mi tam nechtělo, ale nakonec mě přemluvil slovenský trenér Lopuchovský a vyrazili jsme. Přišel jsem tam později a viděl, jakou měl Kuba radost, že jsem dorazil. Moc mě potěšilo, že za mnou přišel Sebastian Coe, poblahopřál mi a dodal, jak moc se mu Kubův výkon líbil.“
O přístupu k přípravě
„Kuba potřebuje v tréninku svůj řád, aby zůstal v pohodě. Například před HMS a HME si zvykl začínat s dopoledním tréninkem až kolem 11:30, tedy v době, kdy jsme měli v hale na trénink mnohem více klidu a prostoru. Často se stávalo, že jsme tam byli sami. Po některých trénincích pak ani nestihl oběd na Julisce, protože vyrazil raději na masáž. Ta byla v té chvíli důležitější. K obědu si pak doma připravil většinou rybu, ale vše si pak vynahradil na opulentní večeři, na kterou vyrážel jednou týdně. Hlídá si i spánek, a pokud jde spát o půlnoci, snaží se naspat své hodiny a vstává mezi 10 a 11 hodinou dopoledne.“
„Práce s ním je radost, v životě jsem od něj neslyšel připomínku, proč jdeme ten a ten trénink, že je to nesmysl. O tréninku dost přemýšlím, pokaždé mám připraveny dvě až čtyři varianty tréninku. Jakuba se zeptám, jak se cítí a aby si jednu z nich vybral. Někdo by si možná pomyslel, že si trénuje, jak chce, ale ono to tak není. On si ale stejně téměř pokaždé vybere nejtěžší variantu. Za ty čtyři roky, co u mě trénuje, nechtěl odběhat maximum jen asi dvakrát,“ tvrdí Sequent.
„Na většině tréninků běží poslední úsek rychleji, protože se potřebuje utvrdit, že je na tom dobře. Když mu řeknu „nervi to“, odpoví mi, „tréňo, já bych zvládl ještě dvě“. Snažím se ho i pozitivně motivovat slovy „už jenom pět úseků“, nikdy ode mě neuslyší „ještě pět“.
„Při většině tréninků používám píšťalku. Pokud běží například v tempu 13,5 vteřiny na 100 metrů, tak mu na každé stovce v pravou chvílu zapískám a on vidí, jestli běží správnou rychlostí. Většinou běží přesně nebo malinko rychleji, varianta, že by běžel pomaleji, nastane málokdy.“
O prvním trenéru Janu Škrabalovi
„Honzovi jsem za to, jakou práci na Jakubovi odvedl, hodně vděčný. Mrzí mě, že lidé často zapomínají, odkud špičkový atlet vyšel. Je škoda, že Jakubovi další dva trenéři nikdy do tisku Honzovi nepoděkovali. Jsem rád, že jsem vedl od začátku kariéry až k největším úspěchům Kocourka nebo Velebu, protože vím, že někteří lidé pohlížejí na trenéry, kteří dostávají skvělé závodníky, a pak je někam dovedou, s pocitem, že by se na podobnou úroveň dostali pod vedením jakéhokoliv trenéra.“
„Na „Englišce“ (sportovní ZŠ v Opavě) býval Honza nejdříve kantorem, po letech vyhrál konkurs a stal se ředitelem. Oba měli s Jakubem velké štěstí, že na sebe narazili. Vytvořili společně velice dobrý tým. Kuba trénoval podle svých slov od dorostu obrovské dávky. Nebyla to prý žádná legrace a je možné, že každý jiný běžec by se takovým tréninkem spálil,“ říká na Škrabalovu adresu současný kouč.
„Kuba to ale vydržel, protože má enormně odolný organismus. Už jen to, co prodělal s ledvinami na ME v Curychu, to by každého druhého běžce položilo, ale on se za několik měsíců zvedl a vyhrál halovou Evropu. Spousta lidí, včetně některých doktorů Jakuba odepsalo se slovy, že už se z toho nevyhrabe. Šel do toho hlavou a vůlí, podobně jako když někdo jiný porazí rakovinu,“ myslí si Sequent.
„Jeho starší tréninkové deníky mám, ale moc jsem se do nich nedíval. Spíše dám na to, co mi o svém předchozím tréninku běžec sám řekne. Rád si to poslechnu, ale mám svoji trenérskou linii a nijak na předchozí tréninky nenavazuji, i když je to možná trochu kacířské. Kuba se před běháním věnoval orientačnímu běhu, kde udělal obrovský kus práce ve vytrvalosti – orientační běh je svým způsobem fartlek – změna rytmu, povrchu, kopečky,“ dodává.
O vlastní sportovní kariéře
„V 16 letech jsem skočil do dálky 673 cm, ale bohužel jsem byl strašně pomalý (100 m na škváře 12.4). Přesto jsem věřil, že se dostanu na vojnu do Dukly, ale nakonec jsem šel do Janovic nad Úhlavou, k nejhoršímu útvaru, kde se vůbec sportovat nedalo,“ popisuje svoje atletické začátky Jiří Sequet, 71letý rodák z Brna.
„V roce 1960 se konala olympiáda v Tokiu, na níž mi učaroval belgický stýplař Gaston Roelants. Navíc jsem se někde dočetl, že ani Zátopek nemusel být příliš rychlý, že svých výkonů dosáhl pouze obrovskou vůlí. Začal jsem tedy běhat střední tratě, ale byl jsem vypracovanější a příliš se na ně nehodil. V 18letech jsem udělal poctivých 110 kliků a 30 shybů, u nichž jsem si ale trochu pomohl kopáním nohou. Přitom jsem nikdy neposiloval s činkou, jen vlastním tělem.“
A jaké byly jeho běžecké osobáky? „Půlku jsem zaběhl nejlépe za 2:06, kilometr 2:42, patnáctistovku 4:09, trojku 8:59.8 a pětku 15:23,“ přibližuje trenér, jehož rukama prošli třeba nynější úspěšný ultramaratonec Daniel Orálek, nebo dvojčata Volných – Helena byla 7. jako juniorka na MS v krosu.
