Pět startů Diany Mezuliáníkové v halové sezóně a splnění limitů do Bělehradu hned ve třech disciplínách? Přinášíme další článek o potomkovi známého běžce z „klávesnice“ Jiřího Šoptenka.
Dcera Zdeňka Mezuliáníka, výtečného v krosu i na silnici, se v domácí špičce na středních tratích pohybuje už pár let, v mezinárodní konkurenci však zatím startovala právě jen na krosech (bez výraznějšího úspěchu) a na dráze pak na ME v Curychu 2014 (rozběh) a předloni na HME v Praze (7. místo). A teď si může vybírat, zda na další halové Evropě poběží 800, 1500 či 3000 m! I když má o volbě jasno (patnáctistovka), dobře to ilustruje, jak se jí povedlo nepříliš vydařenou loňskou sezónu hodit za hlavu.
Máloco se však děje ve sportovním životě náhodně a u 24leté rodačky z Bruntálu radostnému vstupu do sezóny 2017 předcházelo několik podstatných změn a nejprve vyřešení zdravotního problému. „Celou loňskou zimu mě trápila bolest kolene. Největším problémem byla správná diagnóza zranění. Navštěvovala jsem jednoho lékaře za druhým, každý určil jinou diagnózu, ale stav zranění se nelepšil. Nakonec jsem odjela za specialistou do Brna, který rozpoznal, že se mi v koleni uvolnila tzv. plika, což není moc známé zranění,“ popisuje průběh potíž až ke zlomovému okamžik.
Co je vlastně plika? „Jde o malou blanku, která je v koleni z evolučního hlediska a nemá na daném místě žádný účel. Někdo ji ani nemá – je to takové slepé střevo kolene. Při vysoké tréninkové zátěži se však může v koleni uvolnit a způsobit tam neplechu. Lékař musí být hodně zkušený, aby takové zranění rozpoznal. Tohle zranění se dokonce neobjevuje ani na magnetické rezonanci. Vše skončilo artroskopickou operací a odstraněním blanky. Z operačního sálu jsem odkulhala po svých, a již za deset dní jsem mohla začít běhat. Lékaři nejsou všemocní a často se běžec dostane k tomu pravému náhodou. K vrcholovému sportu bohužel zranění patří. Trénujeme na hraně zdraví a čekáme, co se pokazí příště. (úsměv) Neznám moc běžců, kteří by zůstali celou kariéru zdraví.“
Návrat po téměř půlroční zdravotní pauze nebyl snadný. „S tréninkem jsem začala na jaře, ale vracelo se mi velice těžko. Mé loňské časy (2:06.69 a 4:20.30) vůbec neodpovídaly tomu, co jsem chtěla zaběhnout. Ono se ale ne nadarmo říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. Po zranění jsem se vrátila s pokorou a letošní halové výkony vnímám jinak a intenzivněji, než kdybych se průběžně zlepšovala každý rok. Z každého takového úspěchu jsem nepopsatelně nadšená.“
Velká skupina jí svědčí
V srpnu minulého roku Diana změnila trenéra. Po roce a půl odešla od Jiřího Sequenta, s nímž dosáhla dosavadního největšího úspěchu, sedmého místa na HME v Praze, k Jaromíru Odvárkovi. „Každá taková změna je trochu loterií. Nikdy není jisté, jestli běžci jiný způsob tréninku sedne nebo ne. Rozhodně jsem ale si nemyslela, že to půjde takhle rychle,“ přiznává Odvárkova nová svěřenkyně.
„Udělali jsme s novým trenérem několik změn, nejzásadnější z nich byl velký nárůst posilování, které mi dříve příliš nešlo a nebavilo mě. Není to nic inovativního, ale podle mého názoru nesmí tento prostředek chybět v přípravě žádného běžce. Je dobře, že jsem do toho byla dotlačena. Pořád je to pro mě nejméně atraktivní součást tréninku, na kterou se moc netěším, ale mám dobrý pocit z toho, že se změna zúročila. Došlo k celkovému zpevnění těla, což představuje velice dobrou prevenci různých zranění. Ve skupině jsou i běžkyně o mnoho let mladší než já, přesto zvedám nejmenší váhy s nejmenším počtem opakování,“ směje se svým rezervám v posilování.
Po běžecké stránce se příprava u Jaromíra Odvárky příliš neliší. „Po loňském zimním zranění byla ještě příprava udělaná narychlo, ale s novým trenérem jsme postupovali opět od obecné vytrvalosti, aby bylo tělo připraveno na kvalitu. Kromě klusů se vidíme s trenérem na každém kvalitnějším tréninku. Trošku mě mrzí, že jsem k Jardovi nešla o trochu dříve, ale asi to tak mělo být.“ Doslova živou vodou se pro Dianu stala početná skupina čítající patnáct běžců a běžkyň. „Myslím si, že i tato změna hrála velkou roli. Po dlouhém zranění, kdy to tréninkově ani závodně nebylo ono, byla moje psychika hodně narušená. Nová parta mi v návratu ohromně pomohla. Naposledy jsem takovou atmosféru zažila v době, kdy jsem jako malá holka začínala v kroužku atletiky.“
Ne že by to u trenérů Tunky i Sequenta bylo špatné, ale zkrátka odběhala Diana většinu tréninků sama. „K Lence Masné jsem se přidala na některé tréninky jen v hlavní přípravě na soustředěních, ale v období kvality jsme běhaly každá něco jiného. Já směrem k patnáctistovce, ona na půlku. Pokud to řeknu s trochou nadsázky, Lenčiny kvalitní půlkové tréninky by mě zabily.“
A Mezuliáníková přeci jen podvědomě toužila trénovat ve větší partě. „Jsem společenský člověk a ve velké skupině jsem vždycky viděla obrovskou výhodu a možnost výkonnostního posunu. Trenér Odvárka se snažil, abych část podzimní přípravy odběhala s kluky. Směrem k závodní sezóně a různým disciplínám se už naše tréninky trochu rozcházely. Společné běhání bylo moc příjemné, dokonce jsem se přistihla, že se na tréninky i na soustředění těším už jen proto, že se uvidím s ostatními běžci a běžkyněmi. Většina z nich je mladší než já, ale všichni jsou plni elánu.“
Podmínky od pražského střediska Olymp má Diana dobré, přesto se snaží ke sportu ještě studovat. „Loni v zimě jsem dokončila státnice bakalářského studia na přírodovědecké fakultě v oboru chemie a biologie se zaměřením na vzdělávání. Měla jsem najednou mnohem více času na trénink i regeneraci, ale protože se mi v běhání příliš nedařilo, potřebovala jsem se nějak odreagovat. Na podzim jsem se tedy pustila ve stejném oboru do magisterského studia. Občas sice trochu bojuji s docházkou, ale vyhovuje mi nemít atletiku v hlavě 24 hodin denně.“
Krosová Evropa nevyšla, hala obrovským překvapením
Trenér a svěřenkyně směřovali přípravu k pokusu o limit pro HME 1500 m (4:16). „Věděli jsme, že pokud se to nepodaří, nebude to žádná katastrofa. Vše se trochu zkomplikovalo mým startem na ME v krosu, kde jsem závod vzdala. Běželo se mi strašně špatně, odstoupila jsem téměř z posledního místa. Stojím si za tím, že když nemá běžec na delších tratích podklad v celkově naběhané kilometráži, tak se to na výsledku projeví. A tady jsme se s trenérem v tomhle trochu spálili. Závod jsme brali jako konec objemové přípravy, ale těch 8 km v závodě pro mě bylo trochu moc. Z tréninku na patnáctku mohu zaběhnout kvalitních 1500 i 800 m, méně kvalitní trojku, ale kvalitní kros už ne,“ vysvětluje Diana.
„Oba nás ta Evropa mrzela, ale Jarda se k tomu postavil čelem a nedělal z toho žádné velké drama. Po loňské neúspěšné sezóně, která mě srazila na kolena, pro mě nebyl tento výsledek tak strašný. Navíc se mi při závodě na krosovém ME udělal velký puchýř, následující tři dny jsem nemohla běhat a přišla tak na jiné myšlenky. Na nohu jsem nemohla došlápnout, takže jsme běžecký trénink raději vynechali, aby nedošlo k dalšímu zranění.“
Podobně jako se musí každý vrcholový běžec občas vyrovnat se zraněními, je potřeba nenechat se zlomit nepovedenými závody, zvednout se a jít dál. Není to jednoduché, ale Dianě se to povedlo na jedničku. Splněné limity pro HME ve třech disciplínách jsou toho důkazem.
Většinu letošních závodů rozběhla 25letá běžkyně s rozvahou. „Taktiku běžet v závěsu a nechat si síly pro rychlý závěr jsem používala i dříve, ale ne vždy to bylo možné. Občas jsem si musela velkou část závodu odtáhnout sama, a pak jsem jen čekala, kdy mi dojdou síly. Letošní závody se však sešly tak, že jsem běžela s lepší konkurencí, a proto jsem běhala spíše v závěsu, případně si nechala za nejlepšími i mezeru, kterou jsem postupně stahovala. Tento způsob závodění mi maximálně vyhovuje. Na druhou stranu, pokud běžec nemá formu, tak se může schovávat, jak chce, a kýženého výsledku nedosáhne.“
1 km – Praha, 800 m – Vídeň
Velké drama do posledního centimetru závodu připravily Diana s Lenkou Masnou při „veřejkách“ na kilometru. „Lenka začala finišovat 200 metrů před cílem, já takové zrychlení neměla, ale jí začaly docházet síly a já ji postupně dobíhala. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že bych ji mohla předběhnout, nakonec se to podařilo (Diana 2:43.91 – Lenka 2:43.93). Tenhle výsledek byl pro mě obrovským milníkem, protože se mi to na půlce nebo na kilometru nikdy předtím nepoštěstilo.“
„A byla jsem ráda, že si mi to podařilo zopakovat i na půlce ve Vídni po mezičasech 59.7 a 1:30.6 (v cíli: Diana 2:02.71 – Lenka 2:02.97). Obě nás trápilo zranění přibližně ve stejném období, a podobně jako já se i Lenka loňskou sezónou protrápila. Věděla jsem však, že absolvovala celou podzimní přípravu bez zranění a že je na tom dobře. Vždycky byla na osmistovce lepší než já, teď zažívám nový, příjemný pocit, že s ní mohu rovnocenně závodit. Čas na půlce mě šokoval, protože já zase až takový rychlík nejsem.“ Výkon z Vídně zůstává i po měsíci nejlepším českým časem sezóny.
3 km – Mondeville
Kromě půlky – zatím – vévodí Diana letošním českým tabulkám i na trojce (9:12.63). „Trochu jsme se s trenérem trápili nedostatkem kvalitních závodů na patnáctistovce, na níž jsem si nejvíce věřila na limit. Byla jsem moc ráda, že mi začátkem února sehnal manažer Zdeněk Simon závod na dvojnásobné trati ve Francii. Na tuto disciplínu příliš netrénuji, tudíž pro mě nebyl odhad tempa příliš jednoduchý. Vodička s africkými závodnicemi nám Evropankám trochu poodběhly, přesto jsem prvním kilometrem probíhala za 3 minuty. Na druhém kilometru jsem zpomalila a dvojkou proběhla za 6:09. Trochu jsem se obávala, že limit (9:15) nesplním, naštěstí jsem měla na posledním kilometru dost sil na závěrečné zrychlení (3:03). Hodně mi pomohla švédská soupeřka, i když mi nakonec 300 metrů před cílem trochu poutekla.“
1500 m – Ostrava
Největší nervozitu pocítila Diana před patnáctistovkou při Czech Indoor Gala v Ostravě. „Před HME to byla moje první a poslední šance běžet kvalitní závod na 1500 metrů. Malinko jsem se obávala, jestli se poběží rychle. Zbytečně. Začátek mi přišel hodně rychlý, první čtvrtkou jsem probíhala za 66 sekund, osmistovkou za 2:14. Pak přišlo malé zpomalení (kilometr za 2:49), což už bylo směrem k limitu trochu na hraně. Naštěstí se mi tempo povedlo vystupňovat.“ Výsledkem byl osobní rekord 4:11.53. „Možná jsem udělala chybu, že jsem se držela příliš vzadu. Když jsem se po závodě podívala na záznam v televizi, křičela jsem na sebe „Jdi více dopředu!“ (smích). Přesto jsem za tento výsledek moc ráda. Pocitově to byl nejlepší letošní závod. Dosažený čas mě vzhledem k časům na půlce a trojce nepřekvapil, i když naposledy jsem ji v podobném čase zaběhla před dvěma lety a pak už se k takovému výkonu nepřiblížila.“
Pokud by Diana limit nezaběhla, na HME by běžela půlku. „Asi by to pro mě byl jen výlet do Bělehradu, protože dostat se dál z rozběhu nebo ze semifinále by bylo obrovsky náročné. Navíc na půlce už moc velké rezervy nemám, kdežto na patnáctistovce věřím, že bych mohla čas stačit k výkonu 4:10.“
A proč dostane na HME přednost právě patnáctistovka? „Půlku mám také ráda, ale příliš se nepouštím do soubojů loktů při sebězích. Asi budu muset nasadit při posilování větší váhy. (smích) Na půlce nejde jakákoliv chyba z důvodu krátkých rovinek později napravit, kdežto na patnáctistovce je na všechno více času. I proto ji mám raději.“
V žádném ze závodů, v němž se Diana pokoušela o limit, jak se říká, „nevytuhla“. „Stalo se mi to jen při úplně prvním halovém startu na 2 km (5:55.81, mezičasy 1 km – 2:55, 1500 m – 4:23.5), kde jsem se ve smíšeném závodě s muži na poslední dvoustovce dost vytrápila. Jinak mě potěšilo, že jsem měla ve všech ostatních závodech sílu v závěru, což pro mě bylo něco nového.“
Při zranění pomáhal psychicky otec
Podobně jako Jan Kubista mladší má i Diana velkou oporu ve svém otci. Zdeněk Mezuliáník (*1965) dvakrát startoval na MS i ME v krosu, osobák na pětce má pod 14 minut (13:55.79), na desítce lehce přes 29 (29:05.2), půlmaraton 1:03:46 (druhý nejlepší běžec při MČR). „S tátou nás běhání ohromně spojuje. Je mým obrovským fanouškem, jezdí se podívat na většinu mých závodů (pokud nejsou příliš daleko) a neskutečně mě psychicky podporuje. Projevilo se to hlavně v období zranění a obtížného návratu. Když dorazím na závody do zahraničí, ihned mu napíšu mail na dvě stránky A4, jak jsem na tom, radíme se spolu o tempu, taktice i dalších věcech. Atletice rozumí, stejně tak i mně. Po trenérovi je druhým člověkem, kterému po závodě volám. Třetím je přítel – musím zvládnout tuhle trojici, a pak se jdu vyklusat,“ směje se svěřenkyně, dcera a přítelkyně.
„Nikdy jsem ale nechtěla, aby mě táta trénoval. Je pro mě velkou oporou, ale nedělalo by to dobrotu. V životě každého běžce přichází čas, kdy se nedaří a rodiče jsou zklamaní. Tohle je pro každé dítě největší strašák. Táta nedává zklamání najevo, ale já to na něm poznám. Trápí ho, že se trápím já, a mě zase, že se trápí on. (úsměv) Do mého běhání se nechce příliš angažovat, ale já jej uklidnila, že jsem ráda, že mám někoho tak blízkého, s kým si mohu o běhání popovídat.“
Příprava pod tátovým vedením nakonec byla na spadnutí poté, co Diana odešla od Jiřího Sequenta. Neměla jiného trenéra. Všechno však nabralo jiný směr. „Zůstaly pouze dvě možnosti: buď skončit s běháním, nebo trénovat pod tátou. Brzy jsem však dostala od přítele Michala Nováka (trenér na Dukle) tip odejít trénovat k Jaromíru Odvárkovi. Sama jsem jej kontaktovala a domluvili jsme se na spolupráci.“
Zprvu váhal, teď přiznává: Zapadla skvěle
34letý trenér Jaromír Odvárka nabídku Diany nepřijal hned. „Musím se přiznat, že když za mnou přišla, byl jsem velice překvapený a trochu jsem váhal. Ve skupině mám sice i medailisty z mistrovství republiky v různých kategoriích, ale nikoho na Dianině úrovni,“ vysvětluje. „Setkali jsme se osobně, a nakonec převážila chuť to zkusit. Trochu jsem se obával, aby její příchod nenarušil naši skupinu, ale opak byl pravdou. Perfektně zapadla. Má ráda společnost běžecké party a legraci a i z toho důvodu se na každý trénink těší.“
„Má tendenci odběhat úseky přesně podle plánu, a co je ještě důležitější, je to vyloženě závodní typ běžkyně. V závodě předvede téměř pokaždé více, než na co má natrénováno. Přestala vnímat atletiku jako povinnost, což ji zvedlo psychicky. Běhání opět kombinuje se školou, což velice podporuji. Pokud se závodník věnuje pouze atletice, pocit, že musí zaběhnout každý rok kvalitní výkon, aby mu prodloužili smlouvu, je dost stresující.“
Mladý trenér si váží práce svých předchůdců, do přípravy nové svěřenkyně však zařadil nové prvky. „Ohledně přístupu k tréninku je v dobrém slova smyslu vycepovaná od předchozích trenérů Jiřího Sequenta a Pavla Tunky. Píše si deník, a když se řekne, že trénink začíná v 10 hodin, přijde pokaždé včas. Co se týče běžeckých tréninků, byla vedena velmi dobře. Měl jsem možnost nahlédnout do zmíněných tréninkových deníků z doby, kdy běhala u Pavla Tunky. Myslím, že se připravovala velice systematicky.“
A právě běžecký trénink nový kouč ani příliš nezměnil, zato přidal mnohem více posilování. „Poté, co jsem viděl Dianin běžecký krok, všiml jsem si, že jí chybí větší síla i odraz. Díky posilování se velice zpevnila, což pravděpodobně prospělo i její běžecké výkonnosti. Od října do půlky prosince jsme absolvovali jednou týdně společný kruhový trénink na Slávii (společně se skupinou Petra Novotného). K tomu jsem ještě jednou týdně zařazoval posilovnu s lehkými činkami. V tréninku se objevilo i trochu odrazů a různá cvičení nad překážkami, což jsou tréninkové prostředky, jimž se předtím příliš nevěnovala. V síle má ještě velké rezervy, což by se mohlo projevit ještě dalším zrychlením na půlce, kde by se síla měla promítnout do rychlosti.“
Diana odběhala na podzim i v hale některé tréninky s mladým běžcem Šimonem Šilhavým, který je na trati 800 m na podobné běžecké úrovni. „On se ale vzhledem k věku pravděpodobně během jednoho roku výrazně zlepší, a pak již nebude společný trénink možný. Něco málo odběhala i s patnáctistovkaři na úrovni čtyř minut, ale to už je jiná úroveň. Najít k Dianě sparingpartnerku by bylo hodně těžké, zaprvé z výkonnostního hlediska, zadruhé je známo, že se běžkyně konkurentky hůře snáší. Není to jako u kluků, kteří spolu mohou trénovat, přestože jsou na vrcholové úrovni.
Od krosu k hale
Že se jeho svěřenkyni příliš nepovedlo ME v krosu, ví dobře i trenér. „Mistrovství republiky ještě odběhla velice dobře (sedmé místo). Pak už jsme vše směřovali směrem k halové sezóně, ale zavolal nám šéftrenér Tomáš Dvořák, že prý se některá z nominovaných omluvila, a jestli bychom neměli zájem startovat. Souhlasili jsme. Diana ale na kros neměla naběhaný objem, jaký by byl potřeba, navíc na ME neměla svůj den. Snažili jsme se tenhle výsledek příliš neřešit, prostě se to nepovedlo, navíc už pět dní po krosu odběhala velice slušný trénink. Myslím, že ji hodně uklidnil start na Silvestrovském běhu v Peuerbachu (5100 m), kde prohrála s Luckou Sekanovou pouze o 12 sekund.“
Před halovou sezónou by byl trenér nadšený, pokud by Diana splnila limit pro HME na patnáctistovce. „Po několika trénincích na kratších úsecích jsem byl přesvědčený, že by mohla dosáhnout kvalitního výkonu i na půlce. Věřil jsem ve výkon pod 2:03. Dianě jsem o tom ale raději neříkal, abych ji příliš nestresoval. Velice mě překvapil výkon na trojce, protože jsme příliš tréninků v tomto tempu neabsolvovali.“
Početná skupina, cenné běžecké zkušenosti
Jaromír Odvárka je sice ještě v trenérsky nízkém věku, ale už se této práci věnuje od svých dvaceti let. Tehdy začal vést na Slávii atletickou přípravku a mladší žactvo, později pak i starší žáky. „Na Slávii byla tehdy mezi sprinterskými trenéry obrovská konkurence (Novotný, Habásko, Šarapatka, Šimánek), a tak jsem se po čtyřech letech domluvil s šéftrenérem Petrem Novotným, že začnu trénovat dorostenecké a juniorské sředotraťaře. Dospělým běžcům se věnuji teprve odnedávna,“ přibližuje.
Mezi nejkvalitnější svěřence Odvárkovy stáje patří stýplaři Michal Šmahel (loni stříbrný na MČR), Jan Šíp (stříbro na MČR do 22 let) a Monika Hrachovcová (účastnice MEJ do 22 let), nebo půlkařky Kateřina Turková a Anna Šimková (juniorská mistryně republiky). „Ve skupině mám patnáct svěřenců, což už je trochu na hraně. Často je obtížné časově skloubit trénink vysokoškoláků se středoškoláky, ale naštěstí mám stáj rozdělenu na čtyři party, které trénují spolu. Jednu z nich tvoří čtyři běžci s osobáky na 1500 m v rozmezí 3:58 – 4:02. Většinou se dohodne dopolední nebo odpolední čas tréninku, a ten kdo tam nemůže z časových důvodů být, musí odtrénovat sám. Případně se zastavím i na druhém tréninku.“
Časově je to příliš náročné, ale když jde do tuhého, vybere si mladý kouč trénink kvalitnější skupiny. „Na drtivou většinu tréninků se však snažím dorazit. Dříve jsem učil, dnes funguji jako profitrenér na poloviční úvazek. Na živobytí to ale nestačí, tak ještě podnikám s firmou na dovoz koloběžek.“
Kromě mnohaletých trenérských zkušeností nasbíral Jaromír Odvárka i spoustu závodnických zkušeností. „Nejdříve jsem běhal čtvrtku překážek, kde bylo mým největším úspěchem třetí místo na M ČR. Osobák mám 50.73. V té době tady ale běhali borci Jirka Mužík, Štěpán Tesařík a další. Limit na ME měl tehdy hodnotu 50.70, ale zaběhlo jej čtyři, pět běžců. K nominaci byl potřeba čas okolo 50 sekund. Postupně jsem přešel na půlku, kde jsem dosáhl času 1:50.21, později i na patnáctistovku, ale to už jsem neměl na trénink tolik času,“ uzavírá.
