Reportáže

Ve stopách Feidippida a Spyridona Luise. Češi běželi „autentický“ maraton do Athén

29. listopadu 2017 , Adam Fritscher

Ve stopách Feidippida a Spyridona Luise. Češi běželi „autentický“ maraton do Athén

Král králů. I takové přízvisko by mohl nést maratonský běh z Marathónu na olympijský stadion v Athénách. Právě tuto trať (nebo alespoň přibližně ji) měl totiž v roce 490 před naším letopočtem běžet legendární posel Feidippidés, jenž Řekům nesl zvěst o vítězství nad Peršany. A na jeho počest se zde v roce 1896 konal vůbec první olympijský maraton, jehož vítězem se stal domácí atlet Spyridon Luis. A autentický maratonský závod (jak mu říkají sami pořadatelé) se zde běhá i v současnosti. Letos se jej zúčastnilo 102 Čechů a mezi nimi i členové početné výpravy z Olomouce a okolí.

Slavný Feidippidés podle dějepisců pravděpodobně legendami opředenou trasu nakonec vůbec neabsolvoval, přesto pověst o vzniku maratonského běhu existuje a nejvýrazněji ožívá každoročně právě v Řecku. V neděli 12. listopadu se konal již 35. ročník v novodobé historii autentického maratonu a do jeho cíle se dostalo úctyhodných 14 740 borců. Ostatně kdo by nechtěl vyzkoušet finiš v impozantních kulisách Panathénského stadionu, jenž byl v roce 1896 svědkem korunovace prvního olympijského vítěze Spyridona Luise? A to už není legenda, ale skutečná historie.

Jednou z 28 Češek (a zároveň tou nejrychlejší), které se mohou pochlubit absolvováním letošního Athénského autentického maratonu, je i Jana Matějíková. Pro sedmadvacetiletou běžkyni olomoucké Ligy stovkařů začal den D už okolo páté hodiny ranní, kdy musela být ona i její kolegové a kamarádi včas připraveni na stanovišti autobusu, který je odvezl z Athén do města Marathón na pobřeží Egejského moře.

„Řekové jako organizátoři u nás nemají úplně nejlepší pověst, o to víc jsem byla překvapená, že vše šlapalo jako na drátkách. Autobusy jezdily jeden za druhým, žádné dlouhé čekání. Cestou se mi jen úplně nelíbilo, že jedeme téměř neustále z kopce… Přestože jsem měla profil trati dopředu nastudovaný, v reálu všechno vypadalo nějak těžší,“ vybavuje si své první dojmy z legendární trati Jana, která má letos za sebou už maraton v Krakově v osobním rekordu 3:12:07 a vítězství v horském Jesenickém maratonu.

Na startu klapalo podle ní opět všechno skvěle. „I přes obrovské množství běžců jsme měli spoustu místa na převlečení, poslední občerstvení, rozklusání, dokonce ani u početných toalet nebyly prakticky žádné fronty. Zavazadla jsme museli odevzdat s předstihem, kamiony vyrážely zpět do Athén už čtyřicet minut před naším startem, ale dobrovolníci na místě rozdávali termofolie, abychom měli zajištěný co největší komfort. I značení cesty do jednotlivých koridorů včetně toho mého číslo čtyři bylo opět perfektní,“ chválí pořadatele Matějíková.

Dvacet minut před startem, který v Marathonu probíhá po vlnách vždy s odstupem několika minut, takže odpadá nepříjemné posouvání ke startovní čáře dávno po výstřelu, je olomoucká běžkyně ve svém koridoru a zmiňovaná termofolie už je dávno pryč: jakmile vyšlo slunce, začíná být totiž nepříjemné vedro a teplota naopak postupně šplhá až ke tropické třicítce.

„Moje čtvrtá vlna vybíhá v 9:02, dvě minuty po oficiálním startu. Začátek je docela příjemný, chytím dobré tempo, ale horko mi trochu vadí. Občerstvovací stanice jsou po dvou a půl kilometrech, od začátku piju a polévám se vodou, ale bojím se, co tohle počasí v kombinaci s náročnou tratí udělá. Míjíme benzinku, na které teploměr ukazuje 28 stupňů. Naštěstí nás bohové maratonu mají rádi. Okolo půl až tři čtvrtě na deset se objevují mraky, slunce se schová a už jen občas vykoukne zkontrolovat, jak se nám daří. Podmínky jsou tedy oproti předpokladům relativně příjemné, zbývá poprat se s tratí,“ popisuje Jana Matějíková.

Samotná trasa ovšem dle jejích slov stojí za to. Po prvních několika rovných kilometrech začíná už zhruba na osmém stoupání, které má podle propozic končit až na dvaatřicátém kilometru. Jen občas přichází krátký odpočinek v podobě pár stovek metrů roviny či dokonce klesání, jinak je ale poznat, že se směřuje od moře vzhůru do vnitrozemí.

„Na metě půlmaratonu jsem spokojená s mezičasem, 1:41 docela odpovídá tomu, co jsem běžet chtěla. Zároveň mě však už poměrně dost bolí nohy a vím, že nejdelší stoupání je teprve v začátcích. O pár kilometrů dál mě chytá první krize, běh do kopce nemám úplně v oblibě a tohle je pro mě už dlouhé. Snažím se nějak zabavit, pozoruji modrou čáru označující ideální trasu a vnímám atmosféru. Diváci okolo trati hlasitě fandí, občas slyším cílenou podporu od někoho, kdo si přečetl moje jméno na startovním čísle, na jednom místě tančí řecké tance. Trochu to pomáhá,“ kvituje každé rozptýlení olomoucká vytrvalkyně.

Ta se těší zejména na metu 32 km, kde je nekonečné stoupání definitivně za ní. Hned poté následující metry zprvu skutečně přinesou toužebně očekávaný seběh, neznamená to však, že poslední desítka bude zadarmo. Rozhodně to není až do cíle z kopce, jde spíš o rovinu, sem tam sice lehce dolů, ale do toho se objeví i výběh na most nebo z podjezdu.

„Okolo 36. kilometru už toho mám opět plné zuby, připadá mi, že trať vůbec neubíhá a že je do cíle stále nekonečně daleko. Připomínám si, že tento autentický maraton jsem si chtěla užít, že zvláště konec mám mít za odměnu, ubezpečuji se, že pořád nemám úplně špatné tempo a lidi okolo sebe spíše předbíhám. Opět si krizi trošku rozmluvím a snažím se poslední kilometry trochu vychutnat,“ popisuje Jana boj s únavou a už se moc těší na doběh na Panathénský stadion.

„Viděla jsem ho sice už den předem, ale z tohoto úhlu pohledu je daleko hezčí. Zpomaluju a poslední metry závodu si prohlížím okolí, mávám na diváky a pak konečně probíhám cílovou bránu. Nechce se mi odsud pryč. Maratonský běh je pro mě královskou disciplínou, na konci každého jsem trochu dojatá a tady, v samotné kolébce maratonu, jsou všechny pocity ještě intenzivnější. Jen za ten doběh na stadion to všechno stálo, celá příprava i těch dlouhých 42 kilometrů,“ zapisuje si Matějíková do hlavy vzpomínky na celý život.

I za cílem podle ní pokračuje perfektní organizace. „Po pár metrech dostávám na krk medaili, pak hned občerstvení a pití a jen o kus dál jsou připravené naše věci. Opět bez čekání, sotva nás dobrovolníci vidí přicházet, hledají podle čísla náš pytel a podávají nám ho,“ oceňuje pozávodní komfort běžkyně, která dosáhla oficiálního času 3:25:17 jako 29. žena celkově, 16. ve své věkové kategorii a první Češka v cíli.

Pro úplnost, tím vůbec nejrychlejším krajanem byl s časem 2:55:47 veterán Marek Procházka (82. celkově a 11. mezi muži nad čtyřicet let) z klubu Atletika Šumperk, jenž stejně jako Jana dokázal triumfovat na přetěžké trati Jesenického maratonu, dokonce hned v jeho prvních čtyřech ročnících.

A jaké dává Jana Matějíková Aténskému autentickému maratonu vysvědčení? „Rozhodně jej hodnotím velice kladně. Příjemně mě překvapila dokonalá organizace, atmosféra byla parádní, lidé okolo trati si závod užívali a já i přesto, že trať byla hodně těžká, nakonec taky,“ uzavírá běžkyně, která může srovnávat díky svým předchozím maratonským startům ve Vídni, Salcburku, Praze či Krakově.

Výsledky


Fotogalerie

  • Partneři Českého
    běžeckého klubu